Necenzurujeme.cz

Zastupitelé v jednom významném městě se připravovali na vážné rozhodnutí. Letošní předvolební agitace kandidátů do senátu proběhne úplně jinak, než tomu bylo dřív. S tímto nápadem přišel radní Belhan, jinak potomek sedmé generace slavného cirkusového rodu. Jeho nápad spočíval v tom, že se postaví cirkusové šapitó, kde v manéži nebudou o mříže bít lvi a akrobati létat na vysutých hrazdách, ale umístí se vedle sebe pojízdné stánky jednotlivých kandidátů do senátu, a bude už jen na nich, jak zaujmou publikum.
Vyhrát může jen jeden.
Prvotní námitky, že by to stálo majlant, radní smetl ze stolu s tím, že se o věc postará zadarmo jeho rodina a spol. Později prý stan využijí k jiným akcím. Co myslel tím „spol.“ nikdy neobjasnil.

 „Ale to se budou přeřvávat jeden přes druhýho, jak v televizi, a bude jim houby rozumět,“ namítal věčný rejpal Kuna. (Mimo záznam: pan radní použil méně voňavé slovo nežli „houby“.) Belhan nehnul ani brvou. Bylo jasné, že má vše promyšleno.
„Klídek, Kuna,“ pravil rozvážně, „ono by to bylo celkem putna, kdyby jim nikdo nerozuměl, přece víte, že my politici nevyhráváme silou svých myšlenek, ale silou úplně jinou. Nicméně vidím to takhle: Na vyvýšeném stupínku s křeslem bude sedět naše milovaná starostka Markétka a bude udělovat pokyny, kdo vystoupí se svým číslem… ehm chci říct projevem.“
Starostce zazářily oči: „Budu princezna manéže.“
„Nebudeš princezna, Markétko,“ usmál se radní Belhan, načež paní starostka viditelně posmutněla, „budeš královna manéže.“ První mezi rovnými radostně zatleskala a všechny pozvala k automatu na kávu, až to tady skončí.
Radní Belhan mezitím dále rozvíjel svoji vizi. „Předem jim dáme podepsat informovaný souhlas, že se budou řídit pokyny králo…starostky a pokud to poruší, obdrží vysokou pokutu. To by mohlo fungovat,“
„To je dobrý,“ vyskočil radní Jurán, jinak v minulých časech specialista přes rozhlas po drátě, „to by se mohlo zavíst i v televizi a hned by měla peněz plnou nůši.“ (I zde nutno poznamenat, že radní Juráň použil jiné místo plnosti)
Všichni moudře pokývali hlavami.
Po zbytek porady dolaďovali některé nezbytné detaily a den ukončili u automatu s kávou.
Dnes platila paní starostka.
Kuna si dal dvakrát, a ještě třetí kelímek s kapučínem skrytě nacpal do aktovky.

Nastal den V. Šapito zaobíralo větší prostor, než bývá zvykem, a také vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno novým podmínkám. Diváci seděli na postupně zvyšujících se sedadlech jen v půlkruhu a v opačném půlkruhu stáli v manéži pojízdné stánky jednotlivých kandidátů. Diváci tak mohli sledovat účinkující tváří v tvář. Zcela na boku pak architekt umístil vyvýšené podium s křeslem, na kterém trůnila paní Markétka. Po pravé ruce měla lodní zvon. Hlavu jí zdobila malá nenápadná korunka.
Na stolcích kandidátů ležely nezbytné rekvizity: notebook, hromady lejster, mikrofon a reproduktor. Všechny stánky se jevily stejně. Všechny… až na jeden. K tomu se však dostaneme později.
Markétka zazvonila na zvon. Šum v manéži utichl. A do toho posvátného ticha paní starostka rázně pronesla: „Drazí spoluobčané! Sešli jsme se v tento významný den, abychom vyslechli naše kandidáty do senátu a pak vybrali toho nejlepšího z nás. Jako první byl vylosován kandidát Strany Neúplatných…“ Poslední slovo vyvolalo u poloviny obecenstva hlasitý smích. Nenápadní muži v černém ihned začali smějící se bestie fotografovat.
Kandidát vyjel se svým pojízdným stolkem do popředí a bylo vidět, že zlý smích ho vůbec nerozhodil. Šediny na skráních mu dodávaly na vážnosti, kterou podtrhovaly bystré oči skryté za elegantními obroučkami brýlí. Perfektně padnoucí oblek, v levé klopě kopretina, ve vnější náprsní kapse kapesníček, který silně připomínal jistou zahraniční bankovku. Kandidát pohovořil o nutnosti slušnosti a nastínil svoje představy o řízení státu. V závěru poznamenal, že pokud na něco budou chybět finanční prostředky, on a jeho spolustraníci je dodají ze svého.
Polovina diváků opět propukla ve všeobecné veselí. Muži v černém fotografovali jako o život.

Poté postupně vystoupili kandidáti ostatních uskupení, ale jejich jistě dobře míněné projevy příliš nezaujaly.
Paní starostka zvonem upozornila, že na řadě je poslední kandidát, ze strany Spolu všichni navždy. A to byl právě ten kandidát, který měl kromě zmíněných propriet na stolku ještě něco, nebo přesněji řečeno – někoho - jiného. Jeho tajnou zbraní nebyl politický program, ale velký zelený papoušek. Cedule pod jeho bidýlkem oznamovala, že se jmenuje Ringo. Kandidát cosi kutil na notebooku. Náhle z reproduktoru zazněly první tóny rychlého popíku. Ringo ožil. Začal rytmicky přenášet váhu z jedné nohy na druhou, komicky kýval hlavou a do taktu roztahoval levé a pravé křídlo. Když přišel refrén, Ringo udělal dokonalou otočku kolem své osy. Diváci začali tleskat a Ringo se na svém bidýlku roztancoval s nevídanou energií. Předváděl úkroky stranou, třepetal peřím a dav šílel. V tu chvíli kandidát změnil repertoár. Ozval se pravý nefalšovaný punk. Ringo okamžitě změnil styl, načepířil peří na hlavě do divokého číra a začal zběsile házet hlavou jako pravý pankáč.
„Ringo! Ringo!“ volal šílející dav. Kandidát byl tak rozradostněn, že odněkud vylovil půllitr s pivem a vylil si jej na hlavu. Dav zatleskal a provolával slávu nejen Ringovi, ale i kandidátovi.
O vítězi v tomto obvodu bylo rozhodnuto. Věděli to všichni, věděl to papoušek, věděl to i kandidát.
A tak se oba na závěr pomalu a obřadně uklonili.
Markétka zazvonila na zvonec a byl konec.