Necenzurujeme.cz

Západní bezpečnostní debata obvykle začíná padajícími věžemi Světového obchodního centra 11. září 2001. Jenže pro pochopení dnešní reality se musíme vrátit o 54 let dřív. Dne 29. listopadu 1947 OSN schválilo plán na rozdělení Palestiny. Pro jeden svět to znamenalo vznik Státu Izrael, pro druhý počátek Nakby – katastrofy.

Libanon byl do té doby označován za „Švýcarsko Blízkého východu“ – nejstabilnější, nejbohatší a multikonfesní demokracii regionu, kde vedle sebe v křehké demografické rovnováze žili křesťané, sunnité, šiíté a drúzové. Po roce 1947 země přijala přes 110 tisíc palestinských uprchlíků. Bejrút, veden snahou nenarušit domácí politické váhy, tyto lidi nikdy neintegroval a neudělil jim občanství.

Místo integrace vznikly izolované uprchlické tábory (jako Shatila nebo Ein el-Hilweh). Ty se postupem let proměnily v autonomní zóny nepodléhající libanonským zákonům. Když v roce 1969 Káhirská dohoda oficiálně zakázala libanonské armádě do těchto táborů vstupovat, byl zrod „státu ve státě“ dokončen. Právě zde v 60. letech zapustila kořeny Organizace pro osvovození Palestiny (OOP), která začala Libanon využívat jako nekontrolovanou základnu pro útoky proti Izraeli.

V roce 1975 se pod tímto tlakem křehká struktura zhroutila a Libanon se propadl do patnáctileté, brutální občanské války. Právě v chaosu bejrútských ulic se zrodil univerzální vzorec destrukce, který dnes sledujeme na globální scéně:

Tento libanonský model už dávno není lokální anomálií Blízkého východu. Stal se z něj exportní manuál.

Evropská unie po migrační krizi z roku 2015 zopakovala fatální chybu Bejrútu z poloviny minulého století. Přijala masivní vlny obyvatelstva z rozvrácených blízkovýchodních a afrických regionů, aniž by disponovala funkčním plánem integrace, důslednou bezpečnostní prověrkou a schopností vynutit si právo v místech, kde se nově příchozí koncentrují.

Skutečným rizikem pro Evropu není rychlá plošná islamizace, jakou straší laciné politické plakáty. Skutečným rizikem je libanonizace – postupné drolení státní suverenity a vznik autonomních enkláv.

Výroční zprávy Europolu (TE-SAT) a interní analýzy evropských zpravodajských služeb tento stav popisují bez politické korektnosti. V bruselském Molenbeeku, v severních čtvrtích Marseille, v dvousettisícovém švédském Malmö, v německém Duisburgu-Marxlohu či v berlínském Neuköllnu už klasický výkon policejní práce naráží na své limity.

Státní orgány zde často nuceně přistupují na vyjednávání s klanovými strukturami a neformálními vůdci. Francouzská civilní rozvědka DGSE pro tento jev používá interní termín „ztráta státního monopolu“. V Německu se v těchto komunitách etabloval institut tzv. mírových soudců (Friedensrichter), kteří urovnávají i těžkou kriminalitu mimo německý trestní zákoník podle vlastních kmenových pravidel.

Demografická a bezpečnostní data hovoří jasnou řečí:

Podstata problému netkví v tom, že by Evropa měla v horizontu dvaceti let demograficky zaniknout. Problém je v tom, že na území evropských metropolí přestávají platit stejná pravidla pro všechny. Zákon státu ustupuje zákonu silnějšího klanu. To je přesný začátek libanonského scénáře.

Druhá cesta, kterou se libanonský model vrací na evropský kontinent, vede skrze globální energetické a logistické tepny.

Hizballáh a jeho hlavní strategický sponzor Teherán pochopili už v průběhu 90. let to, co Evropě došlo až s plnou krizí v roce 2022: v globálně propojeném světě je energetická závislost a kontrola obchodních cest ničivější zbraní než salvy balistických raket.

Když v roce 2006 vypukla druhá libanonská válka a Hizballáh zasáhl raketami izraelskou Haifu, následná izraelská blokáda libanonských přístavů okamžitě vystřelila světové ceny ropy o pětinu nahoru. Dnes tento koncept asymetrické ekonomické války dovedli k dokonalosti jemenští Hútíové v Rudém moři. Tato šíitská milice, kompletně vyzbrojená, vycvičená a navigovaná Íránem, sice nemá žádnou šanci porazit v přímém střetu západní námořní svazy. To ale ani není jejím účelem.

Stačí, aby Hútíové pomocí levných íránských dronů za 20 000 dolarů útočili v úžině Bab-al-Mandab na civilní nákladní lodě. Výsledek? Západní torpédoborce spotřebovávají na obranu milionové protiraketové systémy a globální přepravní giganti raději přesměrovávají své flotily kolem celé Afriky. Cena za přepravu jednoho standardního kontejneru z Číny do Hamburku kvůli tomu drasticky stoupá – v krizových momentech z 1 500 až na 6 000 dolarů.

Pro běžného občana v Česku to má přímý důsledek. Zatímco veřejná debata se soustředí na lokální politické potyčky, skutečný ekonomický zásah inkasujeme skrze vyúčtování za energie a ceny spotřebního zboží. Írán nepotřebuje posílat agenty, aby sabotovali infrastrukturu přímo v Praze. Stačí, když jeho proxy skupina tisíce kilometrů daleko paralyzuje strategický průplav. Zvýšené náklady na logistiku a pojištění lodí okamžitě projdou globálním řetězcem a propíší se do tuzemské inflace. Jde o strategii ekonomického vyčerpání Západu, která úspěšně obchází klasické vojenské doktríny.

Třetím a nejvíce alarmujícím článkem je transformace samotného terorismu na evropské půdě, která stírá rozdíl mezi organizovaným zločinem a státním terorem.

Klasický terorismus reprezentovaný sítí Al-Káida byl pro organizátory logisticky i finančně nesmírně náročný. Vyžadoval budování spících buněk, složité transfery peněz, výcvikové tábory a pašování operativců přes hranice. Současný terorismus funguje na principu komerčního outsourcingu.

Zpravodajské služby Švédské království (Säpo) a Norska (PST) potvrdily bezprecedentní trend: Íránská islámská republika si pro provádění násilných a sabotážních akcí na území Evropy začala najímat zavedené evropské kriminální gangy. Konkrétně švédské zločinecké sítě Foxtrot a Rumba, které mezi sebou vedou krvavou válku o kontrolu nad trhem s drogami, dostávají zakázky přímo od íránských tajných služeb.

Mechanismus je prostý. Vůdce gangu Foxtrot, Rawa Majid (přezdívaný „Kurdská liška“), uprchl před švédskou spravedlností přes Turecko do Íránu, kde ho tamní režim fakticky podřídil své vůli. Přes zašifrované aplikace jako Signal nebo Telegram pak gangy dostávají jasná zadání: hodit ruční granát na izraelskou ambasádu v Kodani, zapálit synagogu v Německu nebo provést politicky motivovanou likvidaci oponenta režimu.

Odměna se pohybuje v rozmezí 10 až 15 tisíc eur za akci. Koncový vykonavatel – často nezletilý mladík na nejnižším stupni kriminální hierarchie – vůbec netuší, že jeho reálným zaměstnavatelem je blízkovýchodní teokracie. Myslí si, že pouze plní běžný úkol pro svůj lokální gang. Tato provázanost vedla v poslední době až k tomu, že Švédsko oficiálně vyhostilo íránského diplomata za aktivity neslučitelné s jeho statusem.

Tímto způsobem se libanonský model zrcadlí v Evropě: suverénní stát (Írán) zneužívá nestátního aktéra (subdodavatelský gang) k útoku na třetí stát (Švédsko, Dánsko, Německo), přičemž si plně zachovává možnost vše diplomaticky popřít.

Případy radikalizace mladistvých na internetu, které v poslední době musela řešit i česká policie, zapadají do stejného schématu levné, decentralizované hybridní války. K vyvolání paniky už není potřeba vycvičená buňka operativců. Stačí zneužít psychicky labilní jedince skrze platformy typu Discord nebo TikTok. Jak instruktoři napojení na džihádistické struktury otevřeně psali v propagandistickém časopise Rumiyah: „Zapalte les, ochromte záchranné složky, útok natočte, sdílejte ho a nechte strach, ať odvede zbytek práce.“

Útok na WTC 11. září 2001 nebyl bodem nula. Byl to pouze viditelný projev dlouhého kauzálního řetězu, jehož první články byly ukovány v uprchlických táborech v Libanonu v roce 1947.

Libanon tehdy doplatil na to, že ze strachu z vnitropolitického konfliktu toleroval erozi vlastních zákonů a nechal na svém území vzniknout paralelní mocenská centra. Evropa dnes tento proces v mnoha ohledech opakuje. Pouze s tím rozdílem, že místo palestinských uprchlických táborů máme sociálně vyloučené městské enklávy, místo původního Hizballáhu operují na našem území kriminální klany plnící zakázky cizích rozvědek a místo klasického ropného embarga vydírají globální ekonomiku Hútíové v Rudém moři.

Tento konflikt nepřichází frontálně, nenasazuje těžkou techniku a nepřekračuje hranice v podobě nepřátelských tankových divizí. Vrací se plíživě, jako skrytá daň, kterou už dnes všichni Evropané povinně platí: v podobě vyšších nájmů v bezpečných čtvrtích, vyšších záloh za energie a rostoucích rozpočtů na bezpečnostní složky, které se snaží udržet kontrolu nad prostorem, kde státní monopol na násilí začíná selhávat.