Necenzurujeme.cz

1. Často zaměňované pojmy: Postupimská dohoda vs. Benešovy dekrety

V politických i laických debatách dochází k zásadnímu mementu záměny příčiny a následku:

• Postupimská konference (2. srpna 1945): Klíčové rozhodnutí o nuceném odchodu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska učinily tři vítězné velmoci – USA, Velká Británie a SSSR. V závěrečném protokolu konference, konkrétně v článku XIII, mocnosti výslovně uznaly, že „bude muset být proveden transfer německého obyvatelstva... do Německa“. Zároveň stanovily podmínku, že tento přesun musí probíhat „spořádaným a humánním způsobem“.
• Dekrety prezidenta republiky: Byly reakcí na toto mezinárodní ujednání. Šlo o nouzové právní předpisy vydávané exilovou a posléze prozatímní vládou v čele s prezidentem Edvardem Benešem v době, kdy neexistovalo řádné Národní shromáždění. Sloužily k tomu, aby se mezinárodní vůle mocností a nutná poválečná obnova promítly do československého právního řádu.

2. Které dekrety se sudetoněmecké otázky skutečně týkají?

Prezident Beneš vydal v letech 1940–1945 celkem 143 dekretů, které pokrývaly vše od obnovy soudů až po znárodnění průmyslu. Otázky majetku a občanství německé menšiny přímo upravovaly zejména tyto čtyři:

• Dekret č. 5/1945 Sb. (o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů): Tento dekret vrátil majetek lidem, kterým ho nacisté během okupace sebrali (např. židovským rodinám), a zároveň uvalil nucenou státní (národní) správu na majetek nepřátel.
• Dekret č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa): Nařídil okamžité vyvlastnění půdy a zemědělských usedlostí bez náhrady, které byly následně přidělovány českým a slovenským osídlencům.
• Dekret č. 33/1945 Sb. (ústavní dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské): Stanovil, že osoby německé a maďarské národnosti pozbývají dnem vydání československé občanství. Právě ztráta občanství z nich učinila cizince na území ČSR, což právně umožnilo jejich vyhoštění na základě mezinárodních dohod.
• Dekret č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy): Dokončil konfiskaci zbývajícího n zemědělského majetku (průmyslové podniky, domy, osobní věci).

3. Výjimky z odsunu: Kdo mohl v Československu zůstat?

Odsun se na základě právních předpisů a směrnic Ministerstva vnitra nevztahoval plošně na úplně každého člověka německé národnosti. Výjimku tvořily tři hlavní skupiny:

• Němečtí antifašisté: Osoby, které aktivně bojovaly proti nacistickému režimu, byly vězněny v koncentračních táborech, nebo prokazatelně zachovaly věrnost Československé republice. Mnohým z nich bylo občanství ponecháno, značná část z nich však přesto později dobrovolně odešla do Německa z důvodu celkově nepřátelské atmosféry ve společnosti.
• Nepostradatelní specialisté: Šlo o vysoce kvalifikované dělníky a inženýry, zejména v těžebním průmyslu, hutnictví, textilu a tradičním sklářství. Stát je v pohraničí potřeboval, protože za ně neměl okamžitou českou náhradu.
• Smíšená manželství: Případy, kdy byl jeden z manželů Čech či Slovák a rodina vykazovala loajalitu k republice. 

V důsledku těchto výjimek (a také administrativních průtahů) zůstalo po ukončení hlavních vln odsunu na území Československa přibližně 200 až 250 tisíc Němců. 

4. Proč jsou Benešovy dekrety stále platné?

Dekrety prezidenta republiky byly po válce rituálně schváleny a ratihabovány (potvrzeny) řádně zvoleným Prozatímním národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Staly se tak trvalou součástí československého, respektive českého právního řádu. Jejich současný status definují dva historicko-právní milníky:

1. Nález Ústavního soudu ČR (14/94 ze dne 8. března 1995): Ústavní soud podrobně přezkoumal dekret č. 108/1945 Sb. a rozhodl, že v době svého vzniku byly dekrety legitimním, legálním a nezbytným krokem suverénního státu, který reagoval na porážku nacismu. Soud konstatoval, že dekrety jsou stále platné, ale již právně vyčerpané (konfiskace byly jednorázové akty, které byly dokončeny v poválečné době, a dnes již na jejich základě nelze zakládat nové právní nároky ani nikoho postihovat).
2. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích (1997): V této politické dohodě obě země deklarovaly, že nebudou zatěžovat své současné vztahy politickými ani právními otázkami pocházejícími z minulosti. Německá strana uznala odpovědnost za zločiny nacismu a česká strana vyjádřila politování nad utrpením způsobeným nevinným lidem během poválečného divokého odsunu.

5. Právní versus lidská rovina (Pohled historické vědy)

Při psaní o tomto tématu je nutné striktně oddělovat dvě roviny, které se navzájem nevylučují:

• Rovina mezinárodního práva (1945): Z tehdejšího pohledu vítězných mocností byl transfer chápán jako legitimní politický nástroj k zajištění trvalého míru ve střední Evropě. Odsun byl přímým důsledkem politiky nacistického Německa, které sudetoněmeckou menšinu zneužilo k rozbití předválečného Československa.
• Lidská rovina: Z hlediska humanitárního šlo o kolektivní tragédii. Postihla miliony lidí včetně dětí, starců a osob, které se na nacistických zločinech nijak osobně nepodílely. Byla provázena nuceným opuštěním domovů, ztrátou veškerého majetku a v první fázi i brutalitou a svévolným násilím. [1, 2]

Chronologické srovnání: Rok 1938 vs. Rok 1945/1946

Pro objektivní pochopení událostí je nutné vidět poválečný odsun v kontextu toho, co mu předcházelo v roce 1938.

KLÍČOVÉ UDÁLOSTI ROKU 1938

Před Mnichovskou dohodou proběhla v pohraničí dvě zásadní hlasování, která nacistický režim zneužil pro své geopolitické cíle:

1. Květnové a červnové komunální volby (1938): Poslední svobodné volby v demokratické ČSR. Sudetoněmecká strana (SdP) Konráda Henleina z nich udělala skryté referendum o loajalitě ke státu. V sudetských obcích získala přes 88 % hlasů německého obyvatelstva, čímž zcela paralyzovala místní samosprávy a demonstrovala neochotu sudetských Němců setrvat v demokratické ČSR.
2. Nacistické doplňovací volby a referendum (4. prosince 1938): Proběhly již po odtržení pohraničí a jeho anexi Třetí říší (vznikla tzv. Říšská župa Sudety). Jednalo se o totalitní frašku pod dohledem Gestapa a jednotek SS. Na lístku existovala pouze možnost „ANO“ pro jednotnou kandidátku NSDAP vedenou Hitlerem, Henleinem a K. H. Frankem. Oficiální výsledek hlásil volební účast 98,7 % a 97,3 % hlasů pro Hitlera.
3. Mýtus o plebiscitu: Před Mnichovem se o mezinárodním referendu sice teoreticky uvažovalo, ale československá vláda ho odmítla jako nepřípustné narušení suverenity. K žádnému legálnímu referendu o změně hranic ze strany ČSR nikdy nedošlo, území bylo postoupeno čistě na základě Mnichovské dohody čtyř velmocí.

Bilance utrpení roku 1938 (Vyhnání Čechů):

• Počet uprchlíků: Oficiální statistiky Ústavu pro péči o uprchlíky evidovaly k 1. červenci 1939 celkem 171 401 registrovaných uprchlíků z obsazeného pohraničí do vnitrozemí. Tento seznam se skládal ze 141 037 Čechů, 10 496 Němců (antifašistů) a 18 673 Židů. Historici uvádějí, že po započtení neregistrovaných osob a cca 50 000 státních zaměstnanců (četníci, finanční stráž, železničáři, pošťáci) opustilo Sudety více než 200 000 lidí.
• Postavení zbytkové menšiny: V Sudetech zůstalo cca 319 000 Čechů. Byli vystaveni tvrdé asimilaci, české školy a noviny byly okamžitě uzavřeny, na veřejnosti bylo zakázáno mluvit česky a byli odsunuti do pozice občanů druhé kategorie.
• Počet obětí: Během zářijového henleinovského puče a ozbrojených útoků jednotek Sudetoněmeckého Freikorpsu (Sudeťácký dobrovolnický sbor) zahynuly desítky příslušníků československých ozbrojených složek (Stráž obrany státu – SOS, četníci, celníci) a civilistů. Tyto tragické události podrobně zmapoval spisovatel a historik Jiří Padevět v dokumentární knize Krvavý podzim 1938. Více než 2 000 loajálních občanů ČSR bylo v této době henleinovci násilně zavlečeno do zajetí v Německu. 

KLÍČOVÉ UDÁLOSTI LET 1945/1946 (Odsun Němců)

Poválečné vysídlení německé menšiny probíhalo ve dvou zcela odlišných fázích:

1. Divoký odsun (květen–srpen 1945): Probíhal před Postupimskou konferencí v atmosféře chaosu, poválečného bezpráví a touhy po odplatě. Byl organizován místními „národními výbory“, revolučními gardami a rodící se československou armádou. Zemi muselo v tomto živelném období narychlo opustit zhruba 600 000 až 660 000 Němců. Právě v této fázi došlo k největším excesům a masakrům civilního obyvatelstva (např. Postoloprtský masakr, kde vojáci bez soudu zmasakrovali minimálně 763 internovaných Němců, Brněnský pochod smrti nebo Ústecký masakr).
2. Organizovaný (regulérní) odsun (leden–listopad 1946): Probíhal již plně pod mezinárodní kontrolou Spojenecké kontrolní rady v přesně určených transportech železničních vagonů. Podle oficiální závěrečné zprávy zplnomocněnce pro odsun pro tehdejšího ministra vnitra Václava Noska bylo v této spořádané fázi vysídleno přesně 2 170 598 osob. Z tohoto počtu směřovalo 1 420 598 lidí do americké okupační zóny Německa (Bavorsko, Hesensko) a 750 000 lidí do sovětské okupační zóny (pozdější NDR).

• Celkový počet odsunutých: Historická věda odhaduje, že z poválečného Československa bylo celkově (v obou fázích dohromady) vysídleno zhruba 2,4 až 2,5 milionu sudetských Němců.
• Počet obětí: Otázka počtu zemřelých byla dlouho předmětem politických spekulací (poválečné německé svazy uváděly až nadhodnocených 220 000 obětí). Odborná Společná česko-německá komise historiků však po dlouholetém bádání dospěla k vědeckému konsensu, že v souvislosti s odsunem zahynulo 19 000 až 30 000 Němců.
• Příčiny úmrtí: Detailní vnitrostátní kartotéky a demografické výzkumy dokládají prokazatelných 18 816 obětí, u kterých známe přesnou příčinu: 5 596 osob bylo přímo zavražděno nebo zemřelo v důsledku přímého násilí při excesech, 3 411 lidí spáchalo sebevraždu ze strachu či zoufalství a zbývající většina (přes 9 000 osob) podlehla epidemiím chorob (např. tyfus), podvýživě nebo špatným podmínkám v internačních táborech a během železničních transportů.

1. Právní argumentace a role Ústředního národního výboru (ÚNV)

Při obnovování státní moci v roce 1945 hrály klíčovou roli místní, okresní a Ústřední národní výbory (ÚNV) [cs.wikipedia.org]. Tyto orgány lidové správy stály před obrovským úkolem: jak legálně zdůvodnit a provést konfiskace majetku a odsun stovek tisíc lidí dříve, než vůbec zasedl řádný parlament.

Jejich právní argumentace se opírala o tři základní pilíře:

• Teorie kontinuity Československé republiky: Prezident Edvard Beneš a poválečná vláda prosadili zásadu, že Československá republika právně nikdy nepřestala existovat. Mnichovská dohoda z roku 1938 a následné zřízení Protektorátu byly prohlášeny za nelegální a neplatné akty vynucené násilím. ÚNV proto argumentovaly, že území pohraničí bylo celých 6 let okupováno nelegálně a sudetští Němci se v momentě přijetí německého říšského občanství v roce 1938 dopustili hromadné zrady na svém původním státě.
• Kolektivní vina versus individuální odpovědnost: V prvních měsících roku 1945 (zejména během divoké fáze odsunu) národní výbory operovaly s principem kolektivní odpovědnosti německého národa za válečné útrapy. Právním argumentem pro okamžité zajištění majetku bylo tvrzení, že drtivá většina sudetských Němců aktivně podporovala Henleinovu SdP a nacistickou NSDAP (jak ukázaly výsledky voleb v roce 1938). Důkazní břemeno bylo otočeno: každý Němec byl považován za vinného, dokud sám neprokázal svůj aktivní odboj proti nacismu.
• Právní fikce „opuštěného majetku“: Předtím, než byly na podzim roku 1945 plně implementovány prezidentské dekrety, potřebovaly ÚNV právně ošetřit továrny, obchody a statky, ze kterých byli Němci vyháněni. Využívaly k tomu institut národní správy (podle Dekretu č. 5/1945 Sb.). Majetek Němců byl označen za „státem zajištěný nepřátelský majetek“. Národní správci, které výbory do podniků dosazovaly, neměli majetek vlastnit, ale pouze spravovat ve prospěch obnovy republiky. V praxi to však často vedlo ke svévoli a drancování ze strany některých správců (tzv. „zlatokopů“).

2. Ekonomické dopady konfiskací v pohraničí

Konfiskace sudetoněmeckého majetku znamenala největší majetkový přesun v moderních dějinách střední Evropy. Československý stát získal bez náhrady obrovské materiální hodnoty, což zásadně proměnilo celou domácí ekonomiku a otevřelo cestu k pozdějšímu komunistickému znárodnění.

Co všechno stát zkonfiskoval?

Podle poválečných odhadů Likvidačního fondu měnového a Fondu národní obnovy tvořil zkonfiskovaný majetek hodnotu stovek miliard tehdejších československých korun. Patřilo sem:

• Zemědělská půda: Přibližně 1,8 milionu hektarů zemědělské půdy a lesů (včetně obrovských lesních masivů v pohraničních horách) a statisíce zemědělských usedlostí.
• Průmysl a živnosti: Tisíce továren, včetně světově proslulých skláren, porcelánek, textilních závodů a strojíren. Dále desetitisíce drobných řemeslných dílen a obchodů.
• Nemovitosti a osobní majetek: Kolem 400 000 rodinných domů a bytových stavení včetně kompletního vnitřního vybavení (nábytek, cennosti, umělecká díla).

Pozitivní ekonomické efekty (Krátkodobý pohled)

• Záchrana poválečného rozpočtu: Prodejem zkonfiskovaného movitého majetku a přidělováním domů za mírné poplatky stát získal miliardy korun do Fondu národní obnovy. Tyto peníze pomohly financovat obnovu zničené infrastruktury, silnic a železnic po válce.
• Sociální vzestup pro vnitrozemí: Statisíce chudších českých rodin z vnitrozemí (bezzemci, dělníci) získaly v pohraničí levně do vlastnictví zařízené domy a půdu. Pro celou jednu generaci to znamenalo okamžitý skokový nárůst životní úrovně.

Negativní ekonomické efekty (Dlouhodobé důsledky)

• Demografický kolaps a nedostatek sil: Pohraničí se nikdy nepodařilo plně dosídlit. Na místo 3 milionů odešlých Němců přišlo jen zhruba 1,5 až 1,7 milionu nových osídlenců z vnitrozemí, Slovenska a reemigrantů ze zahraničí. Chyběli zejména kvalifikovaní odborníci.
• Zánik celých průmyslových odvětví: Kvůli nedostatku expertů a dělníků musely stovky textilních továren, skláren a drobných řemeslných provozů úplně skončit. Stát se zaměřil na těžký průmysl a tradiční jemná řemesla v pohraničí nechal záměrně upadnout.
• Devastace krajiny a architektury: Stovky vesnic v bezprostřední blízkosti hranic (zejména v horských oblastech) zůstaly zcela opuštěné. V 50. letech v rámci budování hraničního pásma armáda zbourala tisíce zachovalých domů, kostelů a historických památek. Krajina zarostla a ztratila svou původní kulturní tvář.
• Příprava půdy pro socialismus: Obrovský balík majetku, který po konfiskacích skončil v rukou státu, výrazně usnadnil práci komunistům po únoru 1948. Stát již kontroloval klíčový průmysl a půdu, což umožnilo bleskové dokončení totálního znárodnění a kolektivizace (zakládání JZD) bez většího odporu.

Budu rád, pokud v Praze 8 vyberete naši kandidátku a dáte mi preferenční hlas. Za našimi kandidáty je dlouholetá poctivá práce nejen v politice.

Michal Malý
kandidát do Zastupitelstva MČ P8
SPD pro Prahu 8 s podporou Česká Párty, PRO a Svobodní