Necenzurujeme.cz

Sudety mají mnohem starší a zajímavější historii, než si většina lidí myslí.

Když je řecký zeměpisec Ptolemaios ve druhém století zakreslil na mapu jako Sudeta montes, netušil, jaký příběh tím začíná a který bude žít další dvě tisíciletí. Název pravděpodobně pocházel z keltského jazyka a znamenal něco jako Les kanců. A upřímně, moc výstižnější označení tehdy asi neexistovalo.

České pohraničí bylo krajem hlubokých lesů, bažin a divoké zvěře, kde člověk snadněji potkal medvěda než souseda a ani po příchodu Slovanů do české kotliny se situace dlouho nezměnila. Hory tvořily přirozenou hranici české kotliny a zůstávaly jen řídce osídleným okrajem známého světa.

Jenže středověcí panovníci neměli ve zvyku dívat se na krajinu očima turistů. Kde obyčejný člověk viděl neproniknutelný les, tam oni viděli nevyužité bohatství. A tak se Přemyslovci ve dvanáctém, a hlavně třináctém století pustili do obrovského projektu kolonizace pohraničí. Potřebovali zajistit hranice, posílit svou moc, a hlavně proměnit divočinu v území, které začne vydělávat.

Do hor proto zvali osadníky z českého vnitrozemí i z německých zemí, hlavně ze Saska, Bavorska a Frank. Noví příchozí káceli lesy, zakládali vesnice, stavěli mlýny, kostely i pole a za svou dřinu dostávali velmi lákavou odměnu. Několik let nemuseli platit daně ani robotovat. Právě odtud pochází i stovky českých vesnic nesoucích jméno Lhota. Označovalo totiž lhůtu, během níž byli noví osadníci osvobozeni od povinností. Dnešními slovy by se dalo říct, že Přemyslovci přišli s prvním developerským projektem podporovaným státem. Místo evropských dotací nabízeli kus lesa, sekeru a pár let bez berně. Kdo vydržel první roky v drsných podmínkách, získal půdu i šanci na slušné živobytí.

Skutečný poklad ležel pod zemí

Jenže za tím vším nestála jen snaha osídlit pustou krajinu. Skutečný poklad ležel pod zemí. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že pohraniční hory skrývají stříbro, cín, železo i další cenné suroviny, změnil se pohled na Sudety doslova přes noc.

Z opuštěného pohraničí se stal jeden z největších hospodářských projektů středověkých Čech. Tam, kde se našla ruda, vyrostl důl. Kde vznikl důl, brzy se objevila vesnice, krčma, kostel, a nakonec i nějaký šlechtic, který z celé věci chtěl vytěžit svůj podíl. A šlechta pochopila velmi rychle, že na horách se dá zbohatnout mnohem snáz než na turnajích nebo dvorských intrikách. Kdo dokázal přivést osadníky, založit nové vesnice a rozjet těžbu, ten si zajistil příjmy na dlouhá desetiletí.

Své příležitosti se chopila i církev. Kláštery dostávaly rozsáhlé lesní oblasti a zakládaly vlastní hospodářské dvory, mlýny, rybníky i celé osady. Duchovní život byl samozřejmě důležitý, ale pravidelný příjem z dolů a lesů rozhodně také nikomu nevadil. Současně vyrůstala síť královských hradů, které chránily obchodní stezky, hranice i nově otevřené doly. Romantické představy o rytířích v lesklém brnění jsou sice hezké, ale ve skutečnosti byly mnohé hrady hlavně dobře opevněnými správními centry, kde se počítaly hornické poplatky, vybíralo clo a hlídaly příjmy pro královskou pokladnu. Ta navíc dostávala svůj podíl z vytěžených kovů prostřednictvím takzvané urbury. Každý kus vytěženého stříbra nebo zlata tak znamenal peníze na vojsko, stavbu hradů, měst i ražbu mincí. Bez pohraničních dolů by české království jen těžko dosáhlo takového hospodářského významu.

Ve čtrnáctém století, za vlády Karla IV., už byly Sudety pevně začleněnou součástí českého království a patřily mezi jeho nejvýkonnější hospodářské oblasti. Rozvíjelo se hornictví, sklářství, lesnictví, plátenictví i dálkový obchod. Přes horské průsmyky proudilo zboží mezi českými zeměmi, Saskem a Bavorskem a s obchodníky přicházely i nové myšlenky, technologie a lidé. Obyvatelstvo bylo národnostně smíšené a vedle sebe zde po staletí žili česky i německy mluvící osadníci. Středověkého sedláka nebo horníka většinou mnohem víc zajímalo, jestli bude dobrá úroda nebo jestli důl vydá další žílu stříbra, než jakým jazykem mluví jeho soused. Husitské války sice zasáhly i pohraničí, ale méně než české vnitrozemí. Přesto i tady hořely vesnice, zanikaly kláštery a některé hrady se proměnily v ruiny. Kraj však všechny otřesy přežil a dál zůstával jedním z pilířů českého hospodářství.

Středověk tak položil základy Sudet jako země lesů, skla, dolů a tvrdé práce. Když se dnes řekne Sudety, většině lidí naskočí události dvacátého století. Ve skutečnosti je ale jejich příběh mnohem starší. Začal dávno před velkou politikou a národnostními spory. Začal ve chvíli, kdy první kolonisté vstoupili do hlubokého lesa, rozhlédli se kolem sebe a místo nehostinné divočiny uviděli budoucí domov. A také ve chvíli, kdy si čeští králové uvědomili, že pod tím nekonečným lesem neleží jen kamení a kořeny, ale obrovské bohatství. Sudety tak nebyly jen pohraniční hradbou českého státu. Byly jedním z největších ekonomických motorů středověkého království a důkazem, že i zdánlivě zapomenutý kout Evropy může rozhodovat o bohatství a síle celé země.

Jak se z hory stala politická zbraň

Pojem Sudety má za sebou fascinující proměnu. Původně šlo o čistě zeměpisný název pro severní hory, ze kterého se ve 20. století stal jeden z nejvýbušnějších politických pojmů evropských dějin. Dnes toto území vnímáme jako specifický region s hlubokou kulturní a historickou stopou.

1. Jak vznikl název „Sudety“
   Slovo Sudety je tisíce let staré a má geografické, pravděpodobně keltské kořeny. Nejoblíbenější teorie vědců říká, že název pochází z keltského základu sud (kanec) a přípony éta (les). V překladu to znamená „Les kanců“ nebo „Kančí hory“. První písemná zmínka: Název poprvé zapsal řecký geograf a astronom Klaudios Ptolemaios kolem roku 150 n. l. ve svém díle Geógrafiké hyfégésis. Horské pásmo na severu popsal jako Sudéta oré (v latinské verzi Sudeti montes). Po pádu antického světa název na celá staletí z map i běžné řeči zmizel. Lidé tehdy mluvili spíše o „Českém lese“ nebo o konkrétních pohořích. Znovu ho objevili až renesanční učenci v 16. století, když studovali staré antické texty.
2. Sedm století soužití, které ukončila až velká politika

Ačkoliv v Sudetech žilo převážně německy mluvící obyvatelstvo, toto území bylo od 10. století vždy nezpochybnitelnou součástí českého státu, zemí Koruny české.

Starověk až raný středověk: Husté pohraniční hvozdy tvořily přirozenou ochrannou hradbu české kotliny. Území bylo divoké, téměř neprostupná divočina osídlená jen sporadicky.

Velká kolonizace (12. a 13. století): Zlom nastal, když čeští panovníci, zejména Přemysl Otakar I. a Václav I., pozvali do pohraničí německé lokátory a osadníky. Důvod byl prostý: Češi žili hlavně v úrodných nížinách vnitrozemí a neměli dost lidí na osídlení drsných hor. Němečtí rolníci, horníci a řemeslníci vykáceli lesy, založili pole a postavili prosperující města. Tímto okamžikem vzniklo sedm století trvající soužití Čechů a Němců na jednom území.

Průmyslový rozkvět (18. a 19. století): V Sudetech vznikla textilní centra, sklářské huti a papírny. Region se stal průmyslovým srdcem rakouské monarchie. Zároveň se ale koncem 19. století začal objevovat moderní nacionalismus, který obě etnika od sebe začal kulturně i politicky izolovat.

První republika a politizace pojmu (1918–1938): Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vzniku Československa se zhruba 3 miliony sudetských Němců ocitly v roli menšiny v novém slovanském státě. Právě na začátku 20. století se pojem „Sudety“ uměle rozšířil. Původně označoval jen severní pohoří, nově se však začal používat pro celé pohraniční pásmo obývané Němci – od Chebska přes Krušné hory, Krkonoše, Jeseníky až po Šumavu a jižní Moravu. Ve 30. letech, během hospodářské krize, situaci zneužil Konrád Henlein a jeho Sudetoněmecká strana (SdP). S podporou Adolfa Hitlera proměnili Sudety v politickou zbraň proti Praze.

Mnichovská dohoda a druhá světová válka (1938–1945): V září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. Československo muselo Sudety postoupit nacistickému Německu. Z území utekly tisíce Čechů a Židů. Vznikla takzvaná Říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) s hlavním městem v Liberci.

Poválečný odsun a osídlování (Po roce 1945): Po porážce Německa v roce 1945 se Sudety vrátily zpět Československu. Na základě Postupimské dohody a tzv. Benešových dekretů došlo k hromadnému odsunu zhruba 3 milionů Němců. Krajina zůstala prázdná. Do Sudet přišlo z vnitrozemí zhruba 2 miliony nových českých obyvatel, Slováků či Romů. Pouto s historií a krajinou však bylo přetrženo; stovky vesnic a památek úplně zanikly a stát dokonce po válce úředně zakázal slovo „Sudety“ používat a nahradil ho termínem pohraničí.

Proč jsou Sudety dodnes klíčové pro Česko

Sudety byly po staletí klíčovým prostorem, který zásadně ovlivňoval osud celého českého státu.

Vojenský a obranný význam: Hory tvořily přirozený štít českého státu. Vznikla zde mohutná linie československého opevnění, pohraniční bunkry, která měla v roce 1938 zemi chránit před Hitlerem.

Hospodářský a surovinový význam: Sudety byly ekonomickým motorem země. Těžilo se zde uhlí, stříbro v Jáchymově a drahé kameny. Světové jméno získalo místní sklářství v Novém Boru, bižuterie v Jablonci nad Nisou a textilní průmysl.

Kulturní a přírodní význam: Místo setkávání dvou velkých evropských kultur – české a německé. Dnes jsou Sudety unikátní svou zachovalou přírodou, Krkonošský národní park a Šumava, protože po odsunu lidí dostala divočina obrovský prostor.

Budu rád, pokud v Praze 8 vyberete naši kandidátku a dáte mi preferenční hlas. Za našimi kandidáty je dlouholetá poctivá práce nejen v politice.

Michal Malý
kandidát do Zastupitelstva MČ P8
SPD pro Prahu 8 s podporou Česká Párty, PRO a Svobodní