Necenzurujeme.cz

Když 11. září 2001 narazila letadla do věží, zaútočila organizace, kterou většina světa do té doby neznala. Jak velká tehdy Al-Káida doopravdy byla?

Podle odhadů amerických zpravodajských služeb z přelomu tisíciletí prošlo výcvikovými tábory v Afghánistánu celkově 10 000 až 20 000 mužů, přičemž pevné jádro samotné organizace tvořilo jen několik stovek až tisíc aktivních členů a operativců.

Podrobnosti o odhadech síly

• Výcviková infrastruktura: V táborech jako Al-Farooq nebo Khalden získalo vojenský výcvik zhruba 10 000 až 20 000 osob.
• Vnitřní jádro (Core): Samotní kmenoví členové a nejbližší spolupracovníci Usámy bin Ládina tvořili mnohem užší kruh o velikosti stovek lidí.
• Zapojení do terorismu: Ne každý, kdo prošel tábory, se stal přímým členem teroristických buněk al-Káidy; mnoho z těchto bojovníků bylo nasazeno v řadách Tálibánu v Afghánistánu

V roce 2000 fungovala al-Káida jako velmi specifická organizace. Kombinovala přísnou hierarchii na vrcholu s nezávislými teroristickými buňkami po celém světě.

Struktura buněk al-Káidy v roce 2000
Organizace se dělila na tři hlavní úrovně:

• Centrální velení (Core): Sídlilo v Afghánistánu pod vedením Usámy bin Ládina. Rozhodovalo o strategických cílech a financování.
• Regionální sítě a pobočky: Skupiny v místech jako Východní Afrika nebo Jemen, které měly vlastní velitele věrné bin Ládinovi.
• Spící buňky (Sleeper cells): Malé, izolované skupiny operativců přímo v cílových zemích. Členové žili legálním životem a čekali na rozkaz. Typickým příkladem byla Hamburská buňka, jejíž členové (např. Mohamed Atta) se v roce 2000 přesunuli do USA, aby se tam učili pilotovat letadla pro útoky z 11. září.

Buňky fungovaly na principu přísného utajení. Členové jedné buňky zpravidla neznali členy jiných buněk, což chránilo síť před odhalením.

Útok na USS Cole (12. října 2000)
Tento útok byl jedním z nejvýraznějších úspěchů al-Káidy před 11. zářím a ukázkou toho, jak jejich regionální buňky pracovaly.

• Cíl: Americký torpédoborec USS Cole. Loď na své cestě do Perského zálivu zastavila v jemenském přístavu Aden, aby doplnila palivo.
• Provedení: Místní buňka al-Káidy v Jemenu útok dlouho dopředu plánovala. Dva sebevražední útočníci navedli malý motorový člun naplněný stovkami kilogramů výbušnin přímo k boku lodi.
• Následky: Výbuch vytvořil v ocelovém trupu lodi obrovskou díru o rozměrech zhruba 12×12 metrů.
• Oběti: Při útoku zahynulo 17 amerických námořníků a dalších téměř 40 bylo zraněno. Zahynuli i oba útočníci.

A právě proti této síti – několika stovkám lidí v jádru a síti spících buněk - jsme vyhlásili globální válku.

Dnes, v roce 2026, máme podle OSN přes 50 aktivních džihádistických skupin hlásících se k odkazu Al-Káidy nebo Islámského státu, s desítkami tisíc bojovníků od Sahelu po Filipíny. Rozpočet na "válku proti teroru" přesáhl 8 bilionů dolarů. Počet teroristických útoků ve světě vzrostl od roku 2001 o 400 %.

Vyhráli jsme každou bitvu. A prohráli jsme celou válku. Proč? Protože jsme nepochopili základní pravidlo: Terorismus se nedá vybombardovat. Dá se jen vyrobit znovu, ve větším.

A učebnicovým příkladem je Irák 2003.

1. Irák 2003: Válka založená na lži, která stvořila peklo

Irák neměl s 11. zářím nic společného. To věděla CIA už v roce 2002. Saddám Husajn byl sekulární diktátor, který Al-Káidu nenáviděl a věznil islamisty. V Iráku před rokem 2003 nebyl jediný příslušník Al-Káidy, kterého by režim toleroval.

Přesto přišla teze o zbraních hromadného ničení. Colin Powell v OSN držel zkumavku s bílým práškem. CIA měla "nepochybné důkazy". Později se ukázalo, že zdrojem byl jediný informátor s krycím jménem Curveball, německým rozvědkám už tehdy známý jako notorický lhář. Zbraně se nikdy nenašly. Powell to později označil za nejčernější skvrnu své kariéry.

Ale invaze už běžela. 20. března 2003. "Shock and Awe". Za tři týdny padl Bagdád. Američané slavili. A pak přišly dva rozkazy, které změnily Blízký východ na dalších dvacet let.

Rozkaz číslo 1 a 2 Paula Bremera, šéfa okupační správy, vydané v květnu 2003.

Rozkaz č.1: De-baathizace. Všichni členové strany Baas, prvních čtyř úrovní, okamžitě vyhozeni ze zaměstnání. Zní to jako denacifikace. Realita? V Iráku musel být ve straně Baas každý, kdo chtěl být učitel, ředitel školy, doktor v nemocnici, úředník na radnici. Přes noc přišlo o práci 50 000 lidí, kteří drželi stát v chodu. Školy bez učitelů, nemocnice bez doktorů, úřady bez úředníků. Stát přestal existovat.

Rozkaz č.2: Rozpuštění irácké armády. 400 000 mužů. Vycvičených, ozbrojených, ponížených. Bremer je poslal domů bez výplaty, bez důchodu, ale se zbraní doma ve skříni. Sunnitský důstojník, který 20 let sloužil v armádě, najednou nemá co jíst a šíité, které léta utlačoval, mu teď vládnou za podpory Američanů.

Co udělá ponížený generál bez práce? To je klíčová postava tohoto příběhu. Jmenoval se třeba Hádží Bakr. Plukovník zpravodajské služby Saddámovy armády. Po roce 2003 bez práce. V roce 2004 se přidal k Al-Káidě v Iráku. Stal se jejím hlavním stratégem. Právě on vymyslel strukturu Islámského státu – tajné služby, výběr daní, řízení území. Bez bývalých důstojníků Saddámovy armády by ISIS nikdy nebyl státem. Byl by jen bandou fanatiků v poušti.

Vytvořili jsme vakuum. A příroda, stejně jako geopolitika, vakuum nesnáší.

Do toho vakua vstoupil muž jménem Abú Musab az-Zarkáví. Jordánec, kriminálník, fanatik. V roce 2003 měl pár desítek stoupenců. Americká okupace mu dala vše, co potřeboval: nepřítele, příběh o okupaci, a 400 000 nezaměstnaných vojáků na nábor. Jeho organizace, Al-Káida v Iráku, masakrovala šíity, aby vyvolala občanskou válku. Povedlo se. V roce 2006 byl Irák v plné občanské válce. 3 000 mrtvých měsíčně.

Zarkávího zabili Američané v roce 2006. Ale organizace žila dál. V roce 2010 se přejmenovala na Islámský stát v Iráku. V roce 2013, když se zhroutila i Sýrie, na Islámský stát v Iráku a Sýrii. ISIS.

Výsledek? Před rokem 2003 byl v Iráku nulový počet teroristů s globálními ambicemi. V roce 2014 ovládal ISIS území velké jako Velká Británie, s 10 miliony obyvatel, s ropnými vrty, s tanky Abrams, které Američané nechali irácké armádě, která znovu utekla. S armádou 30 000 mužů.

Bilance irácké lekce: 4 500 mrtvých amerických vojáků, přes 200 000 mrtvých iráckých civilistů podle Iraq Body Count, 2,2 bilionu dolarů přímých nákladů podle Harvardu. A největší geopolitický paradox: Vítězem války v Iráku se stal Írán. Odstranili jsme jeho úhlavního nepřítele Saddáma a předali Bagdád do rukou šíitských stran napojených na Teherán. To, co se nepovedlo ajatolláhům za 8 let války v 80. letech, zařídil George Bush za 3 týdny.

2. Vzorec, který jsme zopakovali: Libye a Sýrie

Kdyby byl Irák ojedinělou chybou, dalo by se to pochopit. Ale my jsme ten samý scénář zopakovali.

Libye 2011. Muammar Kaddáfí byl diktátor. Ale byl to diktátor, který držel dvě věci, na kterých měla Evropa zájem: migranty v táborech v poušti a obrovské sklady zbraní pod zámkem. Rozhodli jsme se ho odstranit bez plánu na den poté. 7 měsíců bombardování NATO, Kaddáfí lynčován.

Dnes? Libye má tři vlády, dvě centrální banky a otevřený trh s otroky, jak potvrdila CNN v roce 2017. A hlavně – ze skladů Kaddáfího zmizelo 20 000 raket země-vzduch a miliony kalašnikovů. Kam šly? Do Mali, kde vyzbrojily džihádisty, do Sýrie, do Nigeru. Zbraně z Libye zabíjejí francouzské vojáky v Sahelu dodnes. Odstranili jsme jednoho diktátora a vyzbrojili půl Afriky. A migrační vlnu, kterou měl Kaddáfí zastavovat, máme od té doby jako hlavní téma evropských voleb.

Sýrie 2011-2026. Tady je vzorec nejčistší. Řekli jsme: Bašár Asad musí odejít. Podpoříme umírněnou opozici. CIA spustila program Timber Sycamore – za miliardu dolarů ročně vyzbrojovala rebely. Výsledek? Podle New York Times skončilo 80 % zbraní u džihádistů z Fronty an-Nusra, odnože Al-Káidy, nebo u ISIS. Znovu jsme vyzbrojili vlastní nepřátele.

A když se v roce 2014 objevil ISIS, museli jsme se vrátit a bombardovat ty samé zbraně, které jsme tam před rokem poslali. Epic Fury je jen pokračování této logiky – bombardujeme následky vlastních rozhodnutí z roku 2011.

3. Proč každá intervence vyrobí víc nepřátel? Tři motory

Není to náhoda. Jsou za tím tři mechanismy, které fungují vždy.

Za prvé: Ponížení je nejlepší náborový leták. Studie z Pákistánu a Jemenu ukazují brutální číslo: Každý civilista zabitý při útoku dronem přivede do řad teroristů 2 až 6 příbuzných. Svatba zasažená omylem v Jemenu v roce 2013–12 mrtvých. Do roka se 40 mužů z té vesnice přidalo k Al-Káidě na Arabském poloostrově. Nemůžete vyhrát válku o srdce a mysl, když z nebe shazujete rakety Hellfire. Pro rodinu mrtvého dítěte nejste osvoboditel. Jste vrah.

Za druhé: Zničili jsme stát, ale ne ideu. Al-Káida není armáda. Je to idea, síť, franšíza. Když zničíte stát jako Irák nebo Libyi, nezničíte síť. Dáte jí volné hřiště bez policie, bez hranic, bez tajných služeb. Teroristé nepotřebují stát, aby přežili. Potřebují chaos, aby rostli. My jsme jim ten chaos vyrobili na zakázku.

Za třetí: Válka, která nesmí skončit. V roce 1961 varoval prezident Eisenhower před "vojensko-průmyslovým komplexem". V roce 2026 má Lockheed Martin tržby 75 miliard dolarů. Jedna raketa Tomahawk stojí 2 miliony dolarů. Operace Epic Fury spotřebuje desítky denně. Pro akcionáře je mír špatný byznys. Potřebujete nepřítele, abyste obhájili rozpočet 886 miliard na Pentagon. A když jednoho nepřítele zničíte, musíte si vyrobit dalšího. Irák skončil, přišel ISIS. ISIS skončil, přišel boj s Íránem a Sahelem.

4. Závěr: 2026 - Jsme na začátku, jen s horším vybavením nepřítele

Dnes máme drony s umělou inteligencí, operaci Epic Fury a rozpočet větší než kdy dřív. A máme nepřítele, který se naučil žít pod drony, rekrutovat na TikToku a financovat se kryptoměnami.

Irák 2003 nám dal lekci, kterou jsme odmítli slyšet: Největší zbraní hromadného ničení na Blízkém východě nebyl Saddámův arzenál. Bylo to rozhodnutí rozpustit jeho armádu.

Kdybychom v roce 2003 nechali Irák být, i s diktátorem, existoval by Islámský stát? Všichni vážní historici, od Petera Galbraitha po šéfa britské MI6 Richarda Dearlova, říkají: Ne. Nevznikl by. Al-Káida by zůstala malou skupinou v Afghánistánu.

Místo toho máme rok 2026. A znovu bombardujeme.