Necenzurujeme.cz

Ceny plynu rostou, uhlí se vrací do hry. Přesně to zaznělo v novém Briefingu Vysokého napětí, kde analytik Petr Dušek a energetik Miroslav Hašek rozebrali podle nich energetickou sebevraždu Evropy.

Čísla jsou neúprosná. Plyn v měsíčních kontraktech na burze TTF je na 70 eurech, v posledních dnech přesáhl 75 eur za MWh, nejvýše od března a dokonce za tři roky. V dlouhodobých kontraktech kolem 50 eur. A to je teprve září.

Důvod? Strach z Hormuzu. Poradenské firmy počítají s tím, že průliv se do konce roku neotevře. Katar byl nucen zastavit vývoz LNG, což znamenalo výpadek 35 miliard kubíků. Goldman Sachs a Morningstar varují: tuhá zima = plyn za 90 až 120 eur za MWh, protože budeme muset přeplatit Asii.

Evropský energetický trh totiž čelí před zimou 2026/2027 zvýšené nervozitě, protože naplněnost zásobníků v Evropské unii se na přelomu srpna a září pohybuje kolem 65 %, což je o necelých 20 procentních bodů méně, než je pětiletý průměr pro toto období. Obchodníci zatím nekupují i proto, že je cena vysoká, jenže může ještě stoupnout.

Důvodem pomalejšího plnění jsou také výpadky dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) z Blízkého východu v důsledku konfliktů, například uzavření Hormuzského průlivu, které zasáhlo katarský export, a silná letní poptávka v Asii. Evropská komise sice prohlašuje, že bezprostřední riziko nedostatku nehrozí, avšak analytici varují, že ceny plynu na burze mohou při chladné zimě vyskočit z letních hodnot kolem 50–70 EUR až na 100 až 120 EUR za megawatthodinu.

Evropské zásobníky jsou tak na pětiletém minimu, německé dokonce na patnáctiletém. Německo přitom drží čtvrtinu evropského plynu. Fyzický nedostatek bezprostředně nehrozí, ale co na konci zimy? A za kolik je na jaře naplníme?

A v téhle situaci si Česko likviduje vlastní uhlí.

Konec černého uhlí po 250 letech

1. ledna 2026 v noci, respektive po směně v noci z 31. ledna na 1. února 2026, se v posledním porubu 463 204/1 na Dole ČSM zastavily stroje. 4. února vyjel symbolický poslední vozík z hloubky 1300 metrů. Tím skončila téměř 250letá historie těžby černého uhlí v Česku. Důl ČSM ve Stonavě byl poslední činný černouhelný důl v zemi.

OKD to prezentuje jako zelený přechod. Technická likvidace potrvá do roku 2028. V létě 2026, konkrétně v červenci 2026, začalo zasypávání dolu. Likvidace čtyř jam potrvá zhruba dva roky. V létě 2026 se také vypnou hlavní ventilátory.

Tedy důl zatím není zatopen vodou. Probíhá řízená likvidace a zasypávání. Definitivní zatopení a vypnutí čerpadel přijde až po dokončení likvidace. Ale výsledek je stejný - je to nezvratné. Pokud bychom za 2 roky potřebovali vlastní zdroj uhlí, už je nebude kde brát.

Dušek tvrdí: „Tím pádem se uhlí dostává zpátky do hry.“ Výroba elektřiny z uhlí je teď výrazně levnější než z plynu. „Na megawatthodinu vyrobenou z uhlí potřebuješ zhruba jednu povolenku.“

A Hašek dodává: „My jsme postupně chtěli, aby bylo uhlí vytlačováno. Nejenom že nesplníme naše klimatické nebo emisní cíle, ale zároveň budeme mít extrémně drahou elektřinu.“

Dušek na to: „Buďme rádi teď za to, že to uhlí máme; ono nám to pomůže odvrátit tuhle krizi, pomohlo i tu minulou.“

Jenže jaké uhlí? Hnědouhelné doly se zavírají podle vládního plánu, elektrárny se odstavují a černé uhlí jsme si právě začali zasypávat. Nezvratně.

A to je ta otázka z titulku. Vodíková pohádka o hydrogen-ready elektrárnách, které jednou přepneme na zelený vodík, je podle Duška lež: „Ono se to nikdy nestane.“

Takže masivně investujeme do LNG terminálů, které staví hlavně Amerika a Katar, budeme platit 100 eur za plyn, abychom přeplatili Asii, a vlastní uhlí pod nohama likvidujeme.

Co to znamená pro domácnosti

Pro běžné spotřebitele situace nepředstavuje okamžitou katastrofu, ale vyžaduje obezřetnost. Dopady se budou zásadně lišit podle typu smluv:

Zafixované ceníky: Domácnosti, které mají zafixovanou cenu na rok 2026 či déle, jsou chráněny. Dodavatelé jim po dobu platnosti smlouvy cenu zvýšit nemohou.

Smlouvy na dobu neurčitou a spotové ceny: Lidé bez fixací pocítí zdražení. Pokud burzovní ceny vzrostou na dvojnásobek, dodavatelé promítnou zvýšené náklady do koncových ceníků pro další období, obvykle s drobným zpožděním.

Dominový efekt: Zvýšená cena plynu se promítne i do cen dálkového tepla, pokud teplárny využívají plyn jako primární zdroj. Vlády v EU již nyní spouštějí kampaně na úsporu energií.

Co to znamená pro průmysl

Průmyslový sektor je na cenu plynu extrémně citlivý, protože plyn neslouží jen k vytápění, ale je klíčovou výrobní surovinou.

Energeticky náročná výroba: Odvětví jako chemický průmysl (výroba hnojiv), sklářství, ocelářství a výroba stavebních hmot (cement, cihly) zaznamenají prudký růst nákladů.

Ztráta konkurenceschopnosti: Pokud evropský plyn zdraží nad 100 EUR/MWh, zatímco v USA zůstane levný díky domácí těžbě z břidlic, evropské továrny nebudou schopny cenově konkurovat zámořské produkci. To může vést k omezování výroby či propouštění.

Ekonomická inflace: Vyšší náklady průmyslu se řetězově přenesou do cen konečných produktů pro spotřebitele, což znovu přiživí inflaci.

Výroba elektřiny a vyrovnávání sítě

V moderní energetice hraje plyn roli tzv. závěrné elektrárny. Plynové elektrárny lze spustit během několika minut, což je ideální pro vykrývání výpadků, když nefouká vítr nebo nesvítí slunce.

Zdražení elektřiny: Cena elektřiny na burze se na evropském trhu určuje podle nejdražšího zdroje, který je v danou chvíli potřeba k uspokojení poptávky. Tím je téměř vždy plyn. Pokud zdraží plyn, automaticky roste cena silové elektřiny pro celou síť.

Stres pro přenosovou soustavu: Pokud by byl plyn extrémně drahý nebo nedostatkový, provozovatelé soustav by museli omezovat jeho využití. To by v kombinaci s nepříznivým zimním počasím, tzv. Dunkelflaute – období bez větru a slunce, mohlo ohrozit stabilitu sítě.

Lze v tomto směru plyn nahradit?

Krátkodobě, v horizontu nadcházející zimy, je plná náhrada zemního plynu nemožná, protože infrastruktura je pevně vybudovaná. Možnosti jsou omezené:

V průmyslu: Některé podniky mohou dočasně přejít na lehký topný olej nebo zkapalněný ropný plyn (LPG), pokud mají duální hořáky. Změna technologie na vodík nebo plnou elektrifikaci však trvá roky a vyžaduje miliardové investice.

V elektroenergetice: Plyn se částečně nahrazuje zvýšeným výkonem jaderných elektráren a plným nasazením uhelných bloků. Flexibilitu plynových elektráren, tedy rychlý start, však obnovitelné zdroje samy o sobě nahradit nedokážou, k tomu jsou potřeba obří bateriová úložiště nebo přečerpávací elektrárny, kterých je stále nedostatek.

Je řešením obnovení těžby uhlí?

Obnovení utlumené těžby uhlí, zejména černého v hlubinných dolech nebo rozšiřování hnědouhelných lomů, není rychlým ani spásným řešením.

Technická náročnost: Znovuotevření zavřených dolů trvá měsíce až roky. Vyžaduje to odčerpání vody, zajištění chodeb a nákup nové techniky.

Lidské zdroje: V sektoru chybí kvalifikovaní horníci a technici. Propustění zaměstnanci si již našli práci jinde.

Ekologická legislativa: Evropská unie drží systém emisních povolenek (EU ETS). Spalování uhlí produkuje přibližně dvojnásobek CO2 oproti plynu, což uhelnou elektřinu při vysokých cenách povolenek extrémně prodražuje.

Logistika: Současná energetická infrastruktura (teplárny, elektrárny) prošla masivní plynofikací. Kotel upravený na plyn nemůže ze dne na den začít spalovat uhlí.

Závěr: Uhlí může posloužit jako krizová rezerva prodloužením chodu stávajících uhelných elektráren, které ještě nebyly odstaveny, ale plnohodnotné obnovení těžby pro nahrazení chybějícího plynu ekonomicky ani technologicky nedává smysl.

Byla likvidace těžby strategická chyba?

Obnovení těžby samozřejmě není jednoduché ani levné. To nikdo netvrdí. Vyžaduje to čas, lidi i peníze.

Otázka ale zní jinak: nebylo strategickou chybou tu těžbu vůbec rušit v době, kdy nemáme náhradu?

Zrušili jsme 250 let budovaný systém hlubinné těžby černého uhlí ve chvíli, kdy plyn stojí 75 eur a hrozí 120 eur. A vláda drží plán na konec hnědého uhlí do roku 2033, přitom právě hnědé uhlí je dnes jediná krizová rezerva, která drží cenu elektřiny dole.

Nejde o to, zda dnes znovuotevřeme ČSM. To už technicky nejde, od července se zasypává. Jde o princip.

Energetická bezpečnost není o tom, co je hezké na papíře v Green Dealu. Je o tom, co máte pod nohama, když selže Hormuz, když Katar zastaví LNG a když Německo s 15letým minimem v zásobnících začne přetahovat plyn z trhu.

V tom světle bylo definitivní zničení těžební kapacity - zasypání jam, rozpuštění part, likvidace techniky - strategická chyba. Ne ekonomická, ale bezpečnostní. Uhlí jsme mohli zakonzervovat jako strategickou rezervu, jako to dělají Poláci. Místo toho jsme ho zničili.

A teď budeme platit 100 eur za plyn, abychom přeplatili Asii, zatímco vlastní uhlí pod nohama zasypáváme.

To je ta otázka z titulku. A odpověď je bohužel ano.