Necenzurujeme.cz

Jak pan Schwanz přestal jíst guláš a pít becherovku

Možná jsem o této příhodě již někde psal, ale raději ji vyprávím u piva, tak nevím. Ale v poslední době neustále někde čtu německé výroky politiků a zůstávám nad tím stát s otevřenou pusou..  

Bylo to v lednu roku 1989, kdy jsem tahal za barem v jednom hotelu v Krkonoších a jednoho večera do baru napochodovala klasická východoněmecká rodinka. Táta, máma, syn a dcera. Všichni oblečení v podobných svetrech a klasických běžkařských kalhotách dekorovaných šponovkami a papučemi.

Usadili se a kolega se k nim vrhl s nápojovým lístkem. Jejich dcera byla na Němku velmi pohledná a její pohledy, které nám věnovala dávaly tušit, že to žádná frigidní Gertrůda nebude..

A i proto jsme si o ní a celé její rodině s kolegy u pivečka povídali. Jednomu přišlo srandovní, že si pán ke guláši dopřál dvanáct knedlíků navíc a vše řádně splachoval becherovkou.

A pak taky, kudy chodil, tam chválil českou pohostinnost, kuchyni a samozřejmě bylinkový životabudič.

Jako bych to slyšel před pěti minutami „ja, ja, bešerovka, šmekt gůůd, und knééédl auch“. Celý týden si užívali jak se patří, oslovovali nás křestními jmény a i po těch letech si dovolím napsat, že byli všichni navýsost spokojení.

Večer před odjezdem si pan Schwanz ještě k nám na bar zašel koupit karton Spart, prý to slíbil kamarádům společně s becherovkou. Tiskl mi pravici a v ní deset východoněmeckých marek jako poděkování za naší péči o ně. Nevím zda to bylo i za mou starost o Helgu, jeho dceru, ale neptal jsem se.. :-)

Zeptal se mě zda by mi nevadilo, kdybych mu řekl celé jméno, že mi pošlou pohled z domova.

Druhý den odjeli a přijel další turnus. A tak to šlo dokola. Tuším, že to mohlo být někdy v květnu, kdy dorazila pohlednice a v ní se psalo, že si zarezervovali vánoční pobyt na hotelu a že se na nás moc těší. Podepsán Peter.

Přišly Vánoce již ve svobodné zemi a s nimi dorazily i německé výpravy turistů, kteří již v tu dobu disponovali tvrdou měnou.

Jelikož na bar nepřišli, dozvěděl jsem se, že rodina Schwanzů dorazila, ale, že jsou až na Helgu, nějací divní. Nejedli guláš, nepili becherovku a jejich loňskou přátelskou povahu prý nahradila odměřená až pohrdlivá arogance.

Nechtělo se mi tomu věřit a tak jsem čekal jak se to vyvine. Druhý den večer dorazili jen mladí sourozenci na Colu. Helga se na mě sice usmívala jako před rokem a snažila se kokekovat, ale jen do chvíle než jsem za nimi zašel ke stolu a zdvořilostně se s nimi přivítal a optal se jak se jim vede. Bratr si ani nesundal sluchátka od přehrávače a Helga formálně zodpověděla moje zvídavé otázky zřejmě jen proto, abych jim dal pokoj.

No, tak jsem vzdal svou zdvořilost a odkráčel zpět za bar. Dopili, zaplatili u kolegy a odešli.

Pan Schwanz, a to už jsem věděl od kolegů, že se jako Schwanz i chová, se dostavil třetí večer. Mou nabídnutou ruku stejně jako úsměv na shledání ignoroval, dosedl na barovou stoličku a objednal si skotskou.

Bylo to trapné. Člověk, který mi nedal před rokem ani vydechnout mezi jeho příběhy o východoněmeckých traktoristech, které všem vyprávěl, seděl tiše na baru a usrkával ze skleničky.

Když byl u konce, položil jsem na bar dvě skleničky, vzal flašku bechera a říkám mu, zda si se mnou dá, samozřejmě na mě.

Nevím zda jste někdy potkali někoho, kdo se tvářil, jakoby právě pohlédl smrti do tváře, ale on se na mě opravdu tak díval. Zhnuseně jen odsekl, že tohle tedy rozhodně pít nebude. Ok, pomyslel jsem si a vše zase uklidil na místo. Dal si ještě tři skotský, když zmačkal krabičku od cigaret, pokud mi paměť ještě slouží, myslím, že kouřil HB.

Automaticky jsem sáhl pro Sparty a postavil krabičku před něj na pult. A zase ten pohled, který mohl trvat i tři, čtyři vteřiny, než odstrčil krabičku a řekl si o Marlborky.

Když jsem mu je podal, kvapíkem je strčil do kapsy u košile, zahrabal v kapse u kalhot, vyndal dvacetimarkovku a asi nechtěl tak razantně, ale jak jí házel na bar, bankovka ulétla a spadla na rošt, který jsme měli pod barem. Dobrou noc, řekl a odcházel..

Chviličku jsem se rval s myšlenkou, že to tak nechám, přece jen to tenkrát v přepočtu znamenalo skoro stoprocentní tuzér, ale když jsem viděl jak se nese, jak je sebestředný a jak se domnívá, že si za ty upocený „máry“ koupí všechno a všechny, zavolal jsem na něho a zeptal se, zda mu mám útratu nechat připsat na recepci.

Nabubřel a vrátil se, „dal jsem ti dvacet marek..!

Cítil jsem šanci jak s ním slušně zamést. „Prosím pěkně, kdybyste mi netykal a mně jste žádné marky nedal, viděl jsem vás tady něco hodit na zem, ale takhle se v Československu útrata neplatí. „

Civěl na mě a vztekem byl ne rudý, ale málem fialový. Trval na tom, že peníze dal na bar a já trval na tom, že ne, že něco jen za bar hodil a své tvrzení jsem zhodnotil rozhlédnutím se po ostatních hostech..

Začal se cpát k lítačkám dovnitř za pult, ale zastoupil jsem mu cestu a řekl mu, že tam kromě zaměstnanců nikdo nesmí..

Stál a nevěděl co má dělat. Zřejmě mu bankovky bylo tak moc líto, že neudělal gesto a nevytáhl další, aby pak s grácií odkráčel, ale začal škemrat, abych ji našel.

Dělal jsem chvilku drahoty a když jsem se ho zeptal jak bankovka vypadala, a že jí opravdu, ač jsem přesně věděl, kde leží, nemohu najít, šly na něho už pomalu mrákoty.

Nebylo mi ho líto, ale bylo mi trapně a tak jsem šel, ohnul se a zvedl těch dvacet marek. Položil jsem je před něho.

Tak teď už je to v pořádku?, zeptal se nepříjemným tónem..

I kdepak pane Schwanz, povídám mu, my tady nesmíme valuty brát, musíte na recepci a vyměnit si peníze. Štítivě vzal bankovku, něco mrmlal a šel na recepci.

Já mezitím nelenil a našel mezi pohlednicemi tu jeho.

Když se vrátil a nechal si vše vysázet do koruny, dal jsem mu také ten jeho pohled, poděkoval jsem mu za útratu a nechal ho tam tak stát..

Pokud Vás teď napadlo, že se chytil za frňák a začal se chovat normálně, jste vedle.

Odcházel i s pohlednicí a středně zaplněným barem se ozvalo polohlasné „český svině!“

A to bylo naše poslední setkání. Při odjezdu se ani nezastavil.. Kupodivu...

A víte, já se na něho vlastně nikdy nezlobil. Tomuhle všemocnému pocitu totiž podlehlo mnoho z těch východních Němců, kteří se najednou namísto trabantů a warťasů proháněli bavoráky a mercedesy..

Někteří prostě tu nenadálou svobodu nedokázali zpracovat dodnes. A jak se sjednotili, začali se prostě skoro všichni chovat jako Němci…

Historie se opakuje, to je známá věc, ale teď je jen na nás, zda se budeme chovat servilně a budeme se ponižovat a nebo se k tomu postavíme jako rovný s rovným.

Ta jejich nenažranost a touha vydolovat ze změny režimu maximum, ta už je skoro obludná a já nevím jak to máte Vy, ale já bych jim rozhodně svou vlast za pár fufňů neprodal, já bych jim jí neprodal ani za miliony. V tom nás už předešli jiní a je jen na nás, zda najdeme sílu se tomu jejich novodobému diktátu pomocí EU a Sudeťáků, bránit..

Ale to ukáže až čas. Já jen vím, jak je snadné se stát arogantním hajzlíkem a ze Schwanze vocasem...

Štítky článku:

prestiž 1: 34,82 přečteno 643×

0 Hodnotit článek 41

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Jak pan Schwanz přestal jíst guláš a pít becherovku

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse