Necenzurujeme.cz

Malé hokejové zamyšlení

Kdysi před lety jsem opravdu nevynechal snad jediný zápas Kladna na domácím ledu a dokonce jsem byl tak velký hokejový „blázen“, že jsem jezdil na jejich zápasy do Pardubic, Jihlavy a dokonce i párkrát na Slovensko.

Hokej byl samozřejmě tím největším lákadlem mých cest, ale nedílnou součástí byla i atmosféra na samotných stadionech. Asi není potřeba nějak zvlášť zmiňovat rozdíl na slovenských stadionech a na českých. Slováci se s tím nikdy nepárali a vždy, když na stadion přišli, chtěli jediné. Chtěli vidět nejen parádní hokej, ale především vítězství svého celku. Atmosféry na stadionech třeba v Košicích nebo v Bratislavě měly své nezapomenutelné kouzlo a z projevů fanoušků bylo jasně cítit, že sice žijeme v jedné zemi, s jednou reprezentací, ale Boha jeho, přece nedáme těm Čehůnům dva body jen tak, ne?

To co se kdysi na stadionech křičelo je již jen pouhou vzpomínkou. Fanoušci chodili na hokej především proto, aby se vybouřili a hnali své chlapce do posledních zbytků sil za vítězstvím. Ano, vím, fanoušek je velmi často nespravedlivý a když se nedaří, tak opouští zápas ještě před jeho koncem, nebo píská, bučí a nadává…

Tedy pardon, tak tomu, a není to tak dávno, bylo. To se ještě chodilo fandit a bylo komu. Však skoro v každém klubu byl nějaký ten reprezentant na kterého byli věrní fanoušci pyšní a také to byl právě on, který se stával jejich obětí, když frustrovaně ječeli z tribuny nadávky. Klubismus, to nebyla jen gesta, ale fanoušci, a především ti skalní, prakticky tvořili podobu klubu. Ono bez fanoušků, kteří ty své, ženou do úmoru a posledních zbytků hlasivek, by ten hokej nebyl ani snad hokejem.

Já vím, doba se mění. Dnes učíme fanoušky, že není nutné vítězit, ale užít si to. Jenže jak si chcete užívat porážku? Jedině snad, že jste masochisticky založený fanoušek, můžete mít pocit naplnění, když Váš klub prohraje.

Dříve se pískalo a lálo i když ti hoši na ledě skutečně málem vypustili duši a rvali se až do poslední sirény jako lvi.

A dnes? Bože můj, oni to projedou a hlediště skanduje, tleská a pomalu i jásá. Je to věc každého z nás. Já třeba takto fandit neumím a nikdy se to učit nebudu. Dokážu hráče pochválit i zatratit. A osobně se domnívám, že to je pro ty hokejisty mnohem upřímnější a může je to hnát mnohem dál, než když to odbruslí jako lemry, dostanou pět fíků a na konci jim celý stadion vestoje tleská..

To fakt žijeme v blázinci? Kde je tedy smysl výhry a prohry, když výsledný efekt je stejný?

Teď v semifinále mezi Plzní a Třincem jsme mohli vidět, kam až lidská hloupost, sebestřednost a namyšlenost může posunout hranice zdravého rozumu..

Ne, nechápejte mě zle, já fakt nikoho nenabádám, aby někoho při sportu urážel a zesměšňoval, ale v emocích člověk udělá spoustu chyb. A pokud jdu fandit, nechci koukat na maňásky jak na bruslích klopýtají a dostávají klepec. Prostě chci, aby hráli tak, abych mohl s hrdostí říct, že jsem fanoušek, jejich fanoušek. V tomto případě Plzně.

Incident se odehrál, fanoušci byli umlčeni a tím to mohlo celé skončit. Ale chyba lávky.

Část plzeňských fanoušků se stala terčem nejen novinářů a klubových činovníků, ale především samotných hráčů..

Vztekem mi v hlavě hučelo, když Robert Záruba četl jejich prohlášení směrem k fanouškům.

„My takové fanoušky nepotřebujeme“ „Měli by být rádi, že mohou chodit na hokej“ ...atd….

Takže jen v krátkosti. Vy duté namyšlené opice, co jste se naučili bruslit a máchat klackem, ono je to opačně..Vy ty fanoušky potřebujete a Vy musíte být rádi, že přijdou. On by to v dnešní době bez těch Vámi nechtěnými fanoušky nešlo, víme?

Představme si něco, co se nestane, ale co kdyby. Hráči jdou na led a je nezvyklé ticho, na tribunách sedí jen pár stávkokazů a rodinní příslušníci. Dejme tomu, bajoko pět set lidí.

V takto komorní atmosféře se hraje hokej hodně blbě a každý, kdo někdy vrcholově hokej hrál, Vám to potvrdí. Ale o tom se teď nebavíme. Stane se to dvakrát, třikrát, desetkrát. A co na to řekne pokladník klubu? A co na to řeknou sponzoři, kteří si nechávají malovat reklamy na mantinely a na led a platí za to nekřesťanské peníze, aby měli tihle „spravedliví“ na výplaty o kterých se většině těch fanoušků, ani nesní? A za to, že je živí mají být šťastní? Za to jim mají tleskat i ve chvíli, kdy vidí, že je soupeř lepší třeba i jen proto, že dává do hry více srdce?

Svět se mění, já vím, ale, že budou ti, kteří mohou dělat to co je baví a více než slušně se tím živí, pohrdat těmi, kteří jim za to platí a budou jim vzkazovat, že mají být rádi, že můžou vůbec přijít na hokej a dívat se na tu bandu plazících se kašparů s němým úžasem a nadšeně jim aplaudovat?

To už je na mě fakt trochu silná káva. Těžko přivykám tvrzením trenérů a funkcionářů po zpackaném zápase, že si to všichni užili a vzali si ponaučení do příště. Já nechci, aby si to užívali oni, za to jim své peníze na stadion nenosím, já si to chci užívat a oni jsou ti, kteří mi to mají dopřát. To oni musí padat na držky a zasloužit si, abych přišel i příště. Řekněte mi, proč nevadilo občasné přisprostlé skandování kotle v letech, kdy to ti hráči hráli za párek, malé pivo a tatranku?

Dnes berou neskutečné peníze, dnes není jejich vírou výhra, ale angažmá, nejlépe milionové, a nejsmutnější na celé problematice je skutečnost, že to není o výkonu, ale o tom jak dobrého a schopného mají agenta.

Kdysi po našich hokejistech toužil celý svět. A to prosím pěkně bez agentů. Ale především proto, že dokázali na ledě prodat sami sebe, že předváděli svá statečná srdce a kus hokejového umu. Měli přehled o tom, kdo kde a jak hrál, kdo vyhrál, znali své soupeře. Dnes se pomalu neznají ani ti všichni v jedné šatně. Jak pak chcete vyhrávat a těšit své fanoušky?

Český hokej je v úpadku a já si právě teď po velkohubých prohlášeních plzeňských mistrů světa říkám, zda by jim samotným neprospělo, kdyby se na ně fanoušci opravdu vykašlali stejně tak, jako oni kašlou na ně. Někoho trestat a vyhrožovat, někoho a to se opakuji, kdo mi nosí výplatu, vyhazovat a umlčovat, to fakt není cesta, obzvlášť když se po pár dnech ukáže, že měli pravdu, a že soupeř je lepší a že tihle mistři vypadli, to není cesta.

Cesta je v jednotě, v pokoře a vděku. Požádat, poprosit, vysvětlit. A být vděčný za jejich přítomnost.

Až se tohle zase nejen hráči, ale i funkcionáři naučí, možná bude zase hokej hokejem.

Sport by měl být sportem, nikoliv nechutným obchodem, který kazí nejen hokejové umění, ale především charakter.

A já se divím těm fanouškům, na které hokejisté Plzně útočili, že znovu přišli, já osobně bych raději ty peníze nebo klidně i permanentku šlehl do kanálu..

Štítky článku:

prestiž 1: 14,11 přečteno 201×

0 Hodnotit článek 9

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Malé hokejové zamyšlení

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse