Necenzurujeme.cz

Když se dnes v Evropě řekne slovo reparace, většina lidí si představí Polsko. Varšava křičí o 1,3 bilionu eur. Řecko křičí o více než 280 miliardách eur. A Praha mlčí.

To mlčení ale není slabost. Je to výhoda. Protože český příběh je úplně jiný než polský nebo řecký. My jsme reparace nedostali v hotovosti. Dostali jsme je v majetku. V továrnách, domech, lesích, polích a živnostech, které tu po odsunu zůstaly.

Problém je jenom jeden: máme to fakticky vyřízené, ale nemáme to právně zamčené. A dokud to nebude černé na bílém ve smlouvě mezi Prahou a Berlínem, bude se tohle téma pořád vracet. Bude ho vytahovat landsmanšaft, budou ho vytahovat populisté, budou ho vytahovat lidé, kteří chtějí zpochybnit Benešovy dekrety.

Je čas to definitivně právně odmítnout – snahy landsmanšaftu o vyrovnání za odsun a zpochybňování Benešových dekretů, které poškozují vztahy Německa a ČR. Jediné řešení je mezinárodní smlouva mezi oběma zeměmi na třech pilířích – reparace, uznání majetkových změn a zákaz nároků jednotlivců – která tohle konfliktní téma uzavře a právně odmítne jakékoli požadavky Posselta.

Téma válečných reparací Spolkové republiky Německo vůči České republice za škody, které způsobila nacistická okupace a druhá světová válka, je jeden z nejsložitějších problémů moderních dějin střední Evropy. Propojuje se v něm mezinárodní právo veřejné, geopolitické zvraty studené války i mimořádně citlivé národní otázky.

1. Jak jsme se dostali k číslu 306 miliard – Postupim, Paříž a Brusel

Základy pro reparační řízení s poraženým Německem položily vítězné mocnosti – USA, Velká Británie a SSSR – na Postupimské konferenci v létě roku 1945. Tam se rozhodlo, že reparační nároky jednotlivých poškozených států se budou uspokojovat z příslušných okupačních zón Německa.

Pro státy západního bloku a tehdejší Československo se klíčovým dokumentem stala Pařížská dohoda o reparacích, sjednaná v prosinci roku 1945 a publikovaná pod č. 150/1947 Sb.

Československá vláda tehdy k Mezispojeneckému reparačnímu úřadu (I.A.R.A.) v Bruselu přihlásila reparační nároky v celkové výši 306 miliard tehdejších československých korun (Kčs), což v tehdejší hodnotě odpovídalo přibližně 11,6 miliardy amerických dolarů. Ministerstvo zahraničních věcí ČR potvrdilo, že ČSR se navíc na pařížské konferenci rozhodlo neuplatnit další nároky na náhradu válečných škod ve výši 285 miliard korun nad rámec této částky.

Ta hodnota nebyla vycucaná z prstu. Reflektovala nejen přímé materiální škody na infrastruktuře, ale i ztráty na lidských životech, drancování měnových rezerv a zničení průmyslového potenciálu země během šesti let nacistické okupace. Šest let, kdy se z Česka stala dílna pro Třetí říši, kdy se odváželo zlato, stroje, potraviny, kdy se zavíraly vysoké školy a popravovali lidé.

Z hlediska faktického plnění však Československo z přímých německých reparačních fondů obdrželo pouze mizivou částku: 230,1 milionu Kčs, což je přibližně 0,075 % z celkově přihlášených nároků. Důvodem náhlého zastavení reparačních toků byl rozhořívající se konflikt studené války, rozdělení Německa na západní (SRN) a východní (NDR) zónu a následná neexistence oficiálních diplomatických vztahů mezi ČSR a Spolkovou republikou Německo, které byly plnohodnotně navázány až podpisem Pražské smlouvy v roce 1973.

Kdo se zastaví jen u tohoto čísla – 230 milionů z 306 miliard – řekne si: okradli nás. Jenže to je jen polovina příběhu. Druhá polovina je v článku 6A a v konfiskaci majetku.

1. Článek 6A a Benešovy dekrety: jak jsme si reparace vybrali v majetku

Klíčový prvek celé reparační skládačky se nachází přímo v textu Pařížské dohody z roku 1945. Podle článku 6 části A této dohody měla každá signatární vláda právo zadržet německý nepřátelský majetek nalézající se na území podrobeném její pravomoci a odečíst hodnotu tohoto majetku od svého podílu na reparacích. Spojenci tímto krokem chtěli předejít složitému transferu hotovosti z destabilizovaného Německa a umožnit státům okamžitou materiální kompenzaci.

Tento mezinárodněprávní mechanismus se v československých podmínkách přímo protnul s dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše, konkrétně s dekretem č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel) a dekretem č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy).

Na základě těchto norem došlo v součinnosti s Postupimskou dohodou k odsunu přibližně tří milionů etnických Němců a ke konfiskaci jejich veškerého nemovitého i movitého majetku bez náhrady. Hodnota zkonfiskovaných továren, domů, lesů, polí, živností a městské infrastruktury v pohraničí sice nebyla nikdy oběma státy exaktně a nesporně vyčíslena, avšak dobové odhady naznačovaly, že řádově odpovídala, či dokonce převyšovala uznané škody způsobené okupací.

Právní kontinuita československé delegace v roce 1945 spočívala v tom, že konfiskaci německého majetku propojila s mezinárodním reparačním rámcem. Jak potvrzují historické analýzy Ministerstva zahraničních věcí ČR, česká strana dlouhodobě považuje hodnotu tohoto zadrženého majetku za faktické, legitimní a definitivní saturování reparačních nároků na základě mezinárodního konsenzu vítězných mocností.

Tento postoj nepřímo potvrdil i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v prosinci 2005, kdy definitivně zamítl hromadné žaloby sudetoněmeckých vyhnanců směřující proti České republice, čímž uznal poválečné majetkové uspořádání za nezvratné z hlediska ochrany lidských práv.

Jinými slovy: my jsme nedostali peníze, my jsme si vzali majetek. A mezinárodní právo nám to umožnilo. A Štrasburk nám to v roce 2005 potvrdil.

III. Deklarace z roku 1997: Klaus, Kohl a politický kompromis, který není smlouvou

Po pádu železné opony a sjednocení Německa vyvstala naléhavá potřeba nově definovat vztahy mezi sjednocenou SRN a demokratizujícím se Československem, následně Českou republikou. Německá strana se ocitla pod silným vnitropolitickým tlakem, zejména ze strany sudetoněmeckých krajanských sdružení (Landsmanšaftu) sídlících v Bavorsku, která požadovala zrušení Benešových dekretů, uznání práva na vlast a restituce zkonfiskovaného majetku. Česká strana naopak kontrovala nedořešenými finančními reparacemi z Pařížské dohody a morální i materiální potřebou odškodnění žijících českých obětí nacismu.

Výsledkem složitých a mnohdy dramatických diplomatických vyjednávání vedených vládami Václava Klause a Helmuta Kohla byla Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne 21. ledna 1997.

Deklarace záměrně zvolila formát politického prohlášení, nikoli rigidní mezinárodní smlouvy, aby se vyhnula neprůchodnému schvalovacímu procesu v německém parlamentu. Klíčový je její článek IV, v němž obě strany deklarují, že „...nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“

Německá strana v dokumentu přiznala plnou odpovědnost za Mnichovskou dohodu a zločiny nacionálního socialismu, zatímco česká strana vyjádřila politování nad utrpením způsobeným nevinným lidem během poválečného odsunu a excesy, k nimž tehdy docházelo. Namísto mezistátních reparací Německo přistoupilo k humanitárnímu odškodnění konkrétních žijících obětí nacismu – přeživších holokaustu, politických vězňů a nuceně nasazených. Za tímto účelem byl založen Česko-německý fond budoucnosti, do kterého SRN vložila 140 milionů marek a ČR 440 milionů korun. Z pohledu současné diplomacie ČR je tímto krokem otázka reparací politicky i prakticky uzavřena.

Politicky ano. Právně ne. A to je ten problém. Deklarace je politický slib. Smlouva je právní závazek. A my máme zatím jenom ten slib.

1. Co se změnilo u landsmanšaftu – Posselt a roky 2015 a 2016

Dlouhá léta představoval největší latentní riziko pro česko-německé vztahy trvající požadavek sudetoněmeckých organizací na revizi poválečného uspořádání. Zásadní průlom však přinesly roky 2015 a 2016, kdy Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) pod vedením Bernda Posselta oficiálně změnilo své stanovy.

Z cílů organizace byly po vnitrostranických diskusích vypuštěny historické formulace o „znovuzískání vlasti“ a o právu na vrácení zkonfiskovaného majetku či odškodnění. Přestože vnitřní konzervativní opozice v rámci sdružení tuto změnu napadla u mnichovského soudu, procesní vady byly začátkem roku 2016 odstraněny a sdružení se majetkových nároků vůči ČR definitivně a oficiálně vzdalo. V současnosti se tak diskurz orientuje výhradně na kulturní spolupráci, zachování historické paměti a bilaterální dialog, což výrazně oslabilo radikální křídla na obou stranách hranice.

To je dobrá zpráva. Ale není to právní jistota. Stanovy spolku se dají změnit zase zpátky. Smlouva mezi státy se tak snadno měnit nedá. A právě proto potřebujeme smlouvu, ne jenom prohlášení spolku. Protože Posselt odejde, přijde někdo jiný a ten může zase říct: my chceme majetek zpátky.

1. Německá pozice: Smlouva 2+4, mlčení a doktrína promlčení

Abychom plně porozuměli rigiditě německé pozice, je nutné analyzovat oficiální mezinárodněprávní doktrínu Spolkové republiky Německo. Berlín jakékoli dodatečné reparační požadavky ze strany středoevropských států striktně odmítá s odkazem na Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z 12. září 1990, známou jako Smlouva 2+4 (podepsanou oběma německými státy a čtyřmi vítěznými mocnostmi: USA, SSSR, Velkou Británií a Francií).

Německá právní argumentace stojí na následujících bodech:

První bod – náhrada mírové smlouvy: Smlouva 2+4 byla schválena celým mezinárodním společenstvím jako definitivní tečka za druhou světovou válkou, která nahradila formální mírovou smlouvu.

Druhý bod – absence reparačních doložek: V textu této smlouvy není o reparacích žádná zmínka. Podle německých právníků to znamená, že vítězné mocnosti vědomě konsolidovaly německé závazky a otázku reparací prohlásily za uzavřenou, aby nezatížily ekonomiku nově sjednoceného státu.

Třetí bod – tichý souhlas třetích stran: Československo ani žádný jiný stát tehdejšího východního bloku proti textu Smlouvy 2+4 v roce 1990 nevznesly oficiální diplomatický protest ani výhradu. Podle principu estoppel v mezinárodním právu (zákaz protichůdného jednání) tak tyto státy ztratily možnost své nároky po desetiletích mlčení znovu aktivovat. Z německého pohledu jsou tedy veškeré nároky právně prekludované (zaniklé) a promlčené.

Berlín má v tomto smyslu logiku na své straně. Ale ta logika je postavena na mlčení. A mlčení není smlouva. Právě proto potřebujeme explicitní smlouvu, která to mlčení nahradí jasným textem.

1. Srovnání s Polskem a Řeckem – proč jsme v jiné pozici

Český pragmatický přístup vynikne v plném světle, pokud jej porovnáme s aktivní reparační politikou Varšavy a Atén, které německou doktrínu odmítají akceptovat.

Polská republika

Polsko v roce 2022 oficiálně představilo komplexní reparační zprávu a vzneslo vůči Berlínu požadavek na zaplacení 1,3 bilionu eur za škody způsobené nacistickým Německem. Německo polské nároky odmítá s poukazem na prohlášení polské vlády z roku 1953, kdy se Varšava (pod tlakem SSSR, který chtěl stabilizovat tehdejší komunistickou NDR) reparačních nároků výslovně vzdala.

Současná polská právní argumentace však kontruje, že: za prvé, prohlášení z roku 1953 učinil nelegitimní, loutkový komunistický režim ovládaný z Moskvy, a proto je od počátku neplatné (ab initio). Za druhé, Polsko na rozdíl od ČSR získalo po válce rozsáhlá německá území na západě (Slezsko, Pomořansko, Východní Prusko) na základě rozhodnutí Postupimské konference jako kompenzaci za území ztracená ve prospěch SSSR na východě, nikoli jako přímé finanční reparace. Varšava proto odmítá německý argument, že by územní zisky kompenzovaly reparační dluh.

Řecká republika

Řecko dlouhodobě vymáhá po Německu částku přesahující 280 miliard eur. Řecký nárok má specifickou právní povahu: opírá se o tzv. nucenou válečnou půjčku, kterou musela řecká centrální banka poskytnout Třetí říši v roce 1942 na financování okupace a německých tažení v Severní Africe. Řecko tvrdí, že tato půjčka je klasickým finančním dluhem, který nepodléhá standardnímu promlčení válečných reparací, a Berlín má povinnost ji splatit i s úroky. Německo reaguje tím, že veškeré nároky byly vyrovnány bilaterální dohodou z roku 1960, kdy vyplatilo Aténám 115 milionů marek v rámci humanitárního odškodnění.

Tento mezinárodní srovnávací přehled jasně ukazuje, že česká pozice vybočuje ze středoevropského vzorce. ČR sází na stabilitu a dobré sousedské vztahy, avšak absencí závazné smlouvy zůstává v jiné pozici než státy, které mají své hranice a nároky smluvně zabetonované.

My máme fakticky hotovo, ale právně to nemáme zamčené. Polsko a Řecko mají právně otevřeno, ale fakticky nic nemají. A právě proto musíme tu naši výhodu proměnit ve smlouvu.

VII. Návrh na definitivní tečku: tři pilíře komplexní bilaterální smlouvy

Vzhledem k výše popsané asymetrii mezi českým politickým postojem a německou právní doktrínou se nabízí legitimní expertní řešení: Transformovat dosavadní politické smíření z roku 1997 do podoby finální, právně závazné mezinárodní smlouvy.

Tato nová, komplexní bilaterální dohoda (např. Smlouva o definitivním ukončení reparačních a majetkových nároků z druhé světové války) by stála na třech klíčových, vzájemně provázaných pilířích, které by jednou provždy eliminovaly jakákoli rizika budoucí revize.

Pilíř 1: Explicitní a trvalá reparační doložka

Prvním stavebním kamenem smlouvy musí být absolutní a definitivní zánik reparačních nároků státu vůči státu. V textu by Spolková republika Německo a Česká republika společně a konsenzuálně prohlásily, že veškeré finanční, materiální či jiné reparační nároky České republiky (jakožto nástupnického státu ČSR) vůči SRN plynoucí z událostí let 1938–1945 jsou stoprocentně, definitivně a trvale uspokojeny a zanikají.

Tento krok by znamenal přechod od pouhého politického příslibu („nebudeme zatěžovat vztahy“) k tvrdému mezinárodněprávnímu aktu, který v jurisprudenci nenechává žádný prostor pro alternativní interpretaci. Smluvní doložka by výslovně konstatovala, že signatářské státy považují historický finanční účet za uzavřený a vzdávají se možnosti vznášet tyto nároky před jakýmikoli arbitrážními, mezinárodněprávními či vnitrostátními soudními orgány v budoucnu. Zavedením tohoto pilíře by Česká republika získala status země, která má své historické pohledávky právně vyřešené, což by eliminovalo riziko, že by se téma reparací stalo v budoucnu předmětem politického populismu na domácí scéně při zhoršení ekonomické situace.

Pilíř 2: Smluvní uznání nezvratnosti poválečných majetkových změn

Druhý pilíř se zaměřuje na zamezení zpochybňování legitimity poválečných konfiskací z německé strany. V tomto bodě by Německo v rámci mezinárodní smlouvy plně, oficiálně a bezvýhradně uznalo trvalé právní a věcné účinky majetkových změn, ke kterým došlo v poválečném Československu na základě dekretů prezidenta republiky (Benešových dekretů).

Tímto krokem by se právně propojil mezinárodní konsenzus s vnitrostátním právem. Smlouva by jasně deklarovala, že konfiskace majetku provedené v letech 1945–1946 byly legitimním aktem poválečného uspořádání Evropy, který byl v souladu s tehdejším mezinárodním právem (zejména s Pařížskou reparační dohodou a jejím článkem 6A).

Uznání ze strany SRN by mělo zásadní význam: eliminovalo by jakékoli budoucí pokusy o právní či politické napadání platnosti dekretů na německé půdě. Přestože německé soudy již dnes individuální majetkové nároky vyhnanců odmítají, explicitní smluvní doložka by působila jako definitivní mezinárodněprávní štít chránící integritu českého právního řádu a suverenitu státu.

Pilíř 3: Zákaz vzájemných finančních a restitučních nároků jednotlivců a spolků

Zatímco první dva pilíře řeší vztahy mezi vládami a ochranu legislativy, třetí pilíř míří na úroveň jednotlivců, soukromých spolků a korporací. Smlouva by musela obsahovat striktní ustanovení, že ani jedné ze smluvních stran, ani jejich státním příslušníkům či jakýmkoli právnickým osobám (včetně sudetoněmeckých krajanských sdružení či potomků odsunutých obyvatel) nevznikají, nevznikly a v budoucnu nemohou vzniknout žádné majetkové, restituční, odškodňovací ani finanční nároky spojené s nuceným vysídlením, konfiskacemi či válečnými škodami.

Tato doložka by fungovala jako tzv. „generální waiver“ (vzdání se práv). Státy by se v ní zavázaly, že pokud by jejich občané přesto takové nároky soukromou cestou vznesli, stát za ně nepřevezme diplomatickou ochranu a legislativně zajistí, aby tyto nároky nebylo možné před vnitrostátními soudy vymáhat.

Tím by byla poskytnuta absolutní a trvalá právní jistota pro současné majitele nemovitostí, pozemků, lesů a podniků v celém českém pohraničí. Každý vlastník domu či pozemku v Sudetech by získal jistotu chráněnou mezinárodní smlouvou nejvyšší právní síly, že jeho vlastnické právo je jednou provždy nezpochybnitelné ze strany jakýchkoli historických dědiců či revizionistických zájmových skupin.

VIII. Proč smlouva dosud nevznikla – a jaká rizika z toho plynou

Hlavním důvodem absence takto tvrdého právního dokumentu je historický pragmatismus a diplomatická opatrnost. V roce 1997, kdy se podepisovala Deklarace, by pokus o prosazení takto rigidního textu v německém Spolkovém sněmu narazil na neprůchodnou zeď. Tehdejší vládní koalice CDU/CSU byla silně závislá na voličské základně vyhnaneckých spolků (zejména v Bavorsku prostřednictvím CSU), pro které bylo jakékoli mezinárodní uznání Benešových dekretů absolutním tabu. Formát politické deklarace tak byl jediným možným způsobem, jak obě země mohly odsunout historické spory na vedlejší kolej, aniž by musely podstupovat politicky toxické a polarizující bitvy o exaktní právní definice minulých křivd v parlamentech.

Zastánci sepsání definitivní smlouvy však upozorňují, že dlouhodobé spoléhání se na pouhou politickou deklaraci z minulého století skrývá latentní rizika:

První riziko – změna politického klimatu: Politické nálady se v Evropě dynamicky proměňují a dochází k posilování nacionalistických sil. Pokud by se v budoucnu v jedné či druhé zemi dostaly k moci radikální politické formace, absence právně závazné smlouvy jim otevírá prostor k tomu, aby téma reparací nebo Benešových dekretů opět zneužily jako nástroj vnitropolitické mobilizace či diplomatického nátlaku.

Druhé riziko – asymetrie právní závaznosti: Zatímco mezinárodní zvykové právo a dosavadní pokojná praxe chrání status quo, politická deklarace nemá sílu zákona ani mezinárodní smlouvy. V případě jakéhokoli hypotetického budoucího sporu před mezinárodními institucemi má řádná, ratifikovaná bilaterální smlouva vždy nesrovnatelně vyšší právní relevanci než deklaratorní text.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že ačkoli je česko-německá hranice z hlediska každodenního života, hluboké ekonomické provázanosti a politického spojenectví v rámci Evropské unie a NATO pevná a bezproblémová, přetavení politického smíření z roku 1997 do definitivní mezinárodní smlouvy postavené na třech zmíněných pilířích by představovalo logické, bezpečné a historicky spravedlivé završení procesu celkového narovnání mezi oběma národy. Takový krok by jednou provždy odstranil stíny minulosti z právního řádu obou států a poskytl budoucím generacím absolutní jistotu stability.

Nejde o to, abychom něco znovu otevírali. Jde o to, abychom to, co už je fakticky uzavřené – reparace vybrané v majetku, konfiskace potvrzené Štrasburkem, stanovy landsmanšaftu změněné v roce 2016 – konečně uzavřeli i právně. Aby budoucí generace měly jistotu, že se tohle téma už nikdy nevrátí.