Necenzurujeme.cz

Osamělá branka v poli.

Jedno podobenství, které se mi vybavilo při vzpomínce na doby již dávno minulé.

Možná jsem měl jen štěstí, ale zažíval jsem krásné prázdniny – na základce, na střední škole i během studia na škole vysoké. Trávil jsem je totiž pravidelně na táborech. Jako dítě jeden tábor, od střední školy zpravidla dva – jeden s domácí partou, která jela na základě skautských tradic, ať se komu líbilo či ne, druhý takříkajíc na kšeft, protože  tři týdny na podnikovém táboře nejmenované velké fabriky byly na tu dobu velmi dobře zaplacené.

Tábory a činnost s nimi spojená daly vzniknout velmi dobré partě, která žila společně téměř 30 let a přežívá prakticky až dnešních dnů, byt už někdy před skoro patnácti lety jsme táborům dali sbohem. Přece jen člověk nemládne.

Partička pochopitelně nežila jen tábory, ale vyvíjela rozličnou činnost i v jiných oblastech a tak zůstává v paměti mnoho příběhů, mezi nimi i takové, jenž (slovy Jiřího Sováka) jsou trestné možná ještě dneska. Ale o tom tady psát nechci.

Pravidelně sleduji domácí i zahraniční dění, a nezastírám, že občas si připadám jak v Kocourkově. Obzvláště zajímavé bývají záznamy z poslanecké sněmovny – na ty je skutečně být potřeba dostatečně psychicky vykarosovaný, ale i zprávy z nejrůznějších jiných lokalit bývají takové, že je selský rozum příliš nebere. Jako příklad vezměmež již sice třeba trochu starší, ale nyní se znovu vracející problém vhodnosti některých potravin pro školní bufety, kde si stá z nějakého tajemného důvodu uzurpuje právo komplikovat rodičů a školám situaci a nikdo neví vlastně proč. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě jakoby bylo hybnou silou mnoh rozhodnutí.

Zpátky k partě z táborů a souvislosti s (třeba) těmi svačinami.

Při návratu z jedné výprav, v počtu asi tak patnácti jedinců pohlaví mužského a věku od 12 do 25 let, jsme táhli lesem zpět na takovou tehdejší naši základnu  což byla osamělá stavba na kraji lesa původně s obrovskou oplocenou zahradou. Původní oplocení dílem shnilo, dílem bylo použito na topení, betonové sloupky pak posloužily ke zpevnění prostranství před vchodem. Jediným dochovaným fragmentem plotu, který přestál nebezpečí hniloby i ohně v krbu, byla snad nikdy neotevřená branka z dřevěných planěk na železném rámu na solidních pantech, taka si do půl metru zdola zcela zarostlá do trávy a další místní vegetace. Parta výletníků s bágly na hřbetech dorazila k chajdě právě směrem od této plotové relikvie a pak se to stalo.

Človíček, který šel tou dobou právě v čele (nebyl to žádný vedoucí či tak něco, prostě jen jeden z nás) si to nejednou namířil k té osamělé, opuštěné brance uprostřed pole, vzal za kliku a řekl“ „ Je to v prdeli, je zamčeno, musíme přelézt.“ Tato větička spustila bizarní děj, kdy parta relativně rozumných skoro dospělých a (nutno říci) střízlivých začal postupně nenadále definovanou překážku zdolávat. Nikdo to neporušil, nikdo neprotestoval, všichni přelezli i s těmi bágly na zádech.

Proč o tom mluvím a proč jsme si na to vzpomněl v souvislosti s děním na naší politické a veřejné scéně?

Ono mi to totiž připomnělo způsob, který se dne s některé věci řeší –například že úředník rozhodně co je zdravé, ostatní zakáže, pak se zjistí, že (překvapivě) to zdravé nikdo nežere a raději si z kapesného koupí něco nezdravého, a teprve tehdy nad tím někdo začne přemýšlet, rád by se možná i vrátil, ale nemůže, protože mezitím mu zákon a stát zavřeli branku a nechali ji stát zarostlou v hromadě bordelu uprostřed pole. Holt budeme muset přelézat a při pohledu z odstupu daného selským rozumem si připadám stejně potrhle jako tehdy u té branky u lesa.

Přesto je tu jistý rozdíl – my jsme se tehdy rozhodli přelézt sami, dobrovolně a také tak trochu ze srandy. Nikdo nám to nenařídil, ale myslím také, že kdyby kdokoli z té party tehdy řekl“ „ Já na to kašlu!“ a obešel to, nejspíše nikdo nijak moc nevyčítal a jelo by se dále, močálem černým podél bílých skal.

U problému řízených státem je to jinak – ať se jedná o sebevětší kravinu, stát na ni trvá, neplnění nejenže vyčítá, ale také pokutuje a trestá. No, i když někdy nakonec i takový hňup, jako je stát, dojde k rozumu, tak už těm, kteří s jeho přiblblým rozhodnutím měli nejrůznější problémy, vůbec nijak nepomůže s tím, aby se vše zase dostalo do normálních kolejí. Občane, školo, rodiči – poraď si jak umíš a chraň tě pánbůh, si někde snad stěžovat.

Jsem sám, komu připadá, že selský rozum při pohledu na politiku a politiky pláče, a že je něco špatně?

Hezký den.

Štítky článku: absurdistánpolitikazákony

prestiž 1: 14,18 přečteno 485×

0 Hodnotit článek 7

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Osamělá branka v poli.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse