Necenzurujeme.cz

Vývoj demokracie

Místo motta si dovolím uvést odkaz na Krylovu písničku DEMOKRACIE, ono je to totiž s tou demokracií docela složitý, protože je to, na úkor občanů, politiky a dalšími komedianty zneužívaná chudinka. https://www.youtube.com/watch?v=Ak8o5lSU6xQ

Jeden z největších filosofů Západu, J. J. Rousseau (1712–1778) ve svých hlubokých politických analýzách, ze kterých čerpali nejenom lidé francouzské revoluce, ale zejména „otcové zakladatelé“ Spojených států amerických a občané Švýcarské konfederace, měl k tzv. zastupitelské parlamentní demokracii vztah zcela vyhraněný.

Kontrolu činnosti vlády a parlamentu, prováděnou volbou jejich členů pouze jednou za několik let, tento „anglický princip“ reprezentace lidu, Rousseau důrazně odmítl jako NESVOBODU svým slavným prohlášením:

„KAŽDÝ ZÁKON, KTERÝ NÁROD SÁM NEPOTVRDÍ, JE NEPLATNÝ. NENÍ ZÁKONEM. ANGLICKÝ NÁROD VĚŘÍ, ŽE JE SVOBODNÝ, ALE MÝLÍ SE. JE SVOBODNÝ JEN V DOBĚ VOLBY ČLENŮ PARLAMENTU. JAKMILE JSOU TITO ZVOLENI, JE OTROK. NENÍ NIC“.

Nepřipomíná nám to dnes opět naši vlastní situaci? Pro vládnoucí politiky jsme během jejich volebního období jen obtížný hmyz. Je škoda, že si to uvědomuje jen část občanů, a že je mnoho těch, kteří kratičké volební období, kdy mohou skutečně o něčem rozhodovat, nevyužijí a k volbám se nedostaví.

J. J. Rousseau ve své práci „Du contrat social“ už z roku 1762 dokázal, že dřívější (i mnohé následující) uznané politické teorie (Hobbes, Locke, Montesquieu) mají všechny jeden neodstranitelný nedostatek systémové povahy. Žádné z těchto politických teorií optimálního státního uspořádání se nepodařilo do dnešního dne dosáhnout toho nejdůležitějšího, IDENTIFIKACE, to znamená ztotožnění svobodného občana, svobodného daňového poplatníka, s vlastním státem.

Má-li však být STÁT výrazem politické vůle jeho občanů, a výrazem čeho jiného by měl STÁT být, musí být zajištěna možnost tuto OBČANSKOU VŮLI, jako výraz STÁTNÍ VŮLE, bezprostředně prosadit. Jenom tak je možné dosáhnout skutečnou demokracii, chápanou jako „VLÁDA LIDU“ a přivést ji co nejdříve k jejímu ideálu.

DEMOKRACIE, přivedená co nejblíže k jejímu filosofickému ideálu, je jedinou zárukou politiky, orientované na uskutečnění obecného blaha všech občanů na zásadách spravedlnosti, rovných podmínek soutěže a vymahatelnosti práva. VŮLE OBČANŮ JE PAK TOTOŽNÁ S VŮLÍ STÁTU. To znamená, že BLAHO STÁTU JE I OBČANSKÝM BLAHEM.

MÁ-LI BÝT ALE VŮLE OBČANŮ I VŮLÍ STÁTU, A NE VŮLE STÁTU VŮLÍ OBČANŮ, TEDY JE-LI ZDE STÁT PRO OBČANY A NE OBČANÉ PRO STÁT, NELZE PŘEDAT DOPŘEDU ZÁKONODÁRNÉ PRÁVO, A VŠECHNU MOC Z TOHO VYPLÝVAJÍCÍ, Z RUKOU OBČANŮ DO RUKOU KOHOKOLI JINÉHO, například parlamentu, jak požaduje Hobbes ve své „Poručenské smlouvě“, ani nějakému jinému, od vůle občanů nezávislému suverénu, jak dále Hobbes předpokládá ve své „Smlouvě o neomezeném zplnomocnění“.

ÚSTAVA, jako základní zákon demokratického státu, MUSÍ ZARUČOVAT POLITICKOU ROVNOST OBČANŮ a zároveň ZABRÁNIT VZNIKU NOVÉ POLITICKÉ ZÁVISLOSTI, to znamená NOVÉ NESVOBODY. Jaké ZÁRUKY nám poskytuje česká Ústava???

Rousseau ve svém pojetí vzájemného postavení OBČANA a STÁTNÍ MOCI postavil na první místo SVOBODNÉHO, SVÉPRÁVNÉHO EMANCIPOVANÉHO OBČANA, JEHOŽ SUVERENITA JE NEPŘENOSNÁ A NEDĚLITELNÁ. Odvážíme se po 250 letech téhož?

I další státníci uvažovali ve své politické praxi podobně. Jeden z největších Američanů Thomas Jeffersou (1743 – 1826) prohlásil ve svém stále aktuálním varování: „Nedejte se v otázce MOCI vést důvěrou v člověka, nýbrž ho od konání ZLA držte řetězy ÚSTAVY“. Má česká Ústava takové řetězy? A koho poutají??? Poutají MOC nebo „svobodného“ OBČANA???

Podobné mínění měl i následující, čtvrtý americký president James Madison (1751 – 1836): „Je nepopiratelné, že MOC ve své podstatě ráda překračuje své pravomoci. Proto musí být proti ní vytvořena účinná obrana. Jedině tak jí lze zabránit dané hranice překračovat“.

Rousseauova kniha „Du contrat social“ byla nejen státní cenzurou, ale o něco později i pařížským arcibiskupem a dokonce i ve švýcarské  Ženevě zakázána. Aby unikl pronásledování, žil Rousseau od roku 1762 v politickém exilu v zahraničí a z něho se do Paříže vrátil až v roce 1770, tedy 6 let před vyhlášením nezávislosti Spojených států amerických a 19 let před Velkou francouzskou revolucí.

Štítky článku: demokraciespolečnostspravedlnost

prestiž 1: 15,40 přečteno 259×

0 Hodnotit článek 10

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Vývoj demokracie

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse