Necenzurujeme.cz

To se musí přepít

říkává moje nejlepší kamarádka, když nás postihne problém, u kterého se můžeme rozčilovat, můžeme proti němu protestovat, ale jehož řešení je nad naše síly.

A tak dáme lahvinku, upustíme páru a skončíme u pomlouvání těch našich, pochopitelně lepších, poloviček. Jenže teď, v téhle praštěné době, bychom se asi musely stát notorickými alkoholičkami a stejně by to nestačilo.

 

Kdo že to řekl - doba, vymknutá z koubů, šílí? Shakespeare ústy Hamleta? Nevím...ale i to je snad slabé pojmenování pro současný čas. Žene se to na nás, normální lidi, strašně rychle a strašně chaoticky. Nejdřív covid - nesmíte tohle, tohle a támhleto, naopak musíte to, to a tamto. Doposud poklidně žijící občánek, očekávající od života, klid, pohodu a tabáček, byl najednou zmaten. To, co doteď dělal s naprostou samozřejmostí, bylo najednou špatné a zakázané, naopak to, co se občánkovi příčilo, narušovalo mu jeho klid a zářné zítřky, bylo povoleno, co povoleno, vyžadováno. Samozřejmě pod pohrůžkou sankcí, finančními počínaje, fyzickými tresty ze strany náhle všemocné policie konče. Prostý občánek byl zmaten, vylekán, vystresován a tápajíc zahnán do kouta.  Zvyklý a naučený respektovat moc, chytil se jediného stébla, které měl - stát a vláda mají vždycky pravdu - a podvolil se. Aby měl klid. Navíc - měl před očima odstrašující příklady nepodvolených - restrikce proti nim, zákazy vstupu tam či onam, vyhazovy z práce, ostrakizace v médiích, ba i fyzické, nikým netrestané, napadání. Přizpůsob se, podvol se, nebo si na tebe došlápneme.

 

V momentě, kdy covid začal přes všechnu snahu zainteresovaných skomírat, napadlo Rusko Ukrajinu. Respektivě - Rusko už neustálo, a upřimně řečeno ani nemohlo ustát - provokace a nátlak Západu v čele s Amerikou, s přívěškem EU a rukama Ukrajiny. Na občánka, zarouškovaného a opíchaného třemi dávkami, se přiřítil s razancí tornáda další problém. Nedořešené roušky a tečky byly zapomenuty, nikoho už nezajímaly testy, covid, nákaza, najednou se občánek musel zorientovat a rozhodnout v naprosto odlišném problému. Kam, za koho, se postavit. Komu fandit, komu pomáhat. Komu věřit víc a komu míň. Opět zasáhl všemocný a vševědoucí stát. Ústy a klávesnicemi těch jedině správně smýšlejících a informujících novinářů, redaktorů a modetárorů televizí a rozhlasu dal tápajícímu občánkovi ten jedině správný směr. Rusko fuj, Ukrajina huj. Zapomenuty byly  - i v mainstreamu lehce kontroverzní - informace o vzkříšení banderovské ideologie na Ukrajině, o pochodňových průvodech v duchu nechvalně známé NSDAP, o vlajkách s hákovým křížem, o nacistických, respektivě na nacistické ideologii založených polovojenských organizacích se symboly jejich nacistických vzorů. Ukrajina, zkorumpovaná země, kde vládli ničeho se neštítící oligarchové, se máchnutím pera....či pár klávesami na klávesnici, stala náhle demokratickou, lidská práva dodržující zemí a Rusko, oprávněně se cítící touto "demokratickou" Ukrajinou a jejími náhle se vynořivšími spojenci ohrožené, se stalo agresorem. Lidská komedie.

 

A náš občánek, zmatený, ještě vyděšený z covidu, opět přijal jako záchranné stéblo slámy onu vládní rétoriku, ono emotivní - pomozte, silnější napadl slabšího. Samozřejmě, je v lidské přirozenosti slabšího se zastat. Pomoci mu. A nenávidět onoho silnějšího, prostě proto, že zneužije své síly. Jenže nic není černobílé. Je, v tomto případě, Rusko ten silnější? Nebojuje ukrajinskýma rukama proti Rusku celý tzv. demokratický svět? A co je vůbec onen "demokratický svět"?

 

Jsou to vlády států, které chtějí i za cenu zničení svých vlastních občánků zničit toho ošklivého a zlého agresora? Vždyť co jiného než zničení vlastního státu je volání po úplném odstřižení od ruské ropy, plynu, uhlí a obilí, o jiných drahých kovech nemluvě.  Sankcemi na ruský vývoz obilí utrpí Afrika. A kampak ti hladoví černoušci zamíří? Do Evropy, miláčkové, do Evropy. Do země zaslíbené, dávek a benevolencí plné. Do Ruska ne, tam by mohli při prosazování svého způsobu života dostat na budku. A copak se stane, až vinou EU přestane evropským zemím přitékat životadárný ruský plyn? Krach ekonomiky, drahota a sociální bouře, drahouškové. I ten nejloajálnější občánek vezme vidle, když budou jeho děti plakat či dokonce umírat hlady.

 

Rusko osm let, od Majdanu přes Krym po občanskou válku na Donbase, upozorňovalo, prosilo, vyzývalo, přesvědčovalo a varovalo ten náš úžasně demokratický a lidská práva dodržující Západ, aby bral jeho obavy a požadavky vážně. Chtělo jenom klid a záruku bezpečí. A co udělal Západ? Stvořil Ukrajinu. Rusko už dál nemohlo ignorovat vraždění rusky mluvících obyvatel Donbasu a Luhanska, ruská vláda by ztratila podporu vlastních občanů.  A  Západ se teď  diví a uvaluje sankce?

 

"Demokratický" Západ proti Rusku. Jestli demokratickému či nikoliv mě nezajímá. Zajímá mě to, že EU ožebračuje své vlastní občany ve jménu vynucené solidarity s Ukrajinou, zemí, která rozhodně nemůže být vzorem demokracie, čistoty a prosperity. Zemí, ve které mají nezanedbatelné slovo ideoví pohrobci nacizmu. V zemi, která je ochotná se zničit ve jménu prosperity Západu. Zemi, která uvítá i jadernou válku, jenom aby zničila svého protivníka.

 

Tohle se nedá přepít. Tohle se snad ani nedá žít. Žít s vidinou atomové střely nad hlavou, žít s vidinou naprostého zotročení, žít s vidinou bezútěšné budoucnosti, žít s vědomím, že nás vedou užiteční idioti do naprostého sebezničení. 

 

Každá civilizace jednou dospěje ke  svému konci. Většinou vlastní vinou. Vítejte tedy v jedenadvacátém století. Vítejte ve století zkázy. 

 

A jestli vám to pomůže, zkuste to přepít.

Štítky článku:

prestiž 1: 24,01 přečteno 255×

0 Hodnotit článek 23

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

To se musí přepít

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse