Necenzurujeme.cz

Odvaha

Odvaha bývala ctností. V této souvislosti se nabízí otázka: Nechal by si Vladimír Putin skutečně poslední náboj pro sebe? A slovy klasika, je válka mír?

V knihách Karla Maye mě jako kluka fascinovalo, jak si indiáni dokázali vážit i svého nepřítele, pokud prokázal odvahu.
Naše současnost k odvaze přistupuje opačně. Na prvním místě je potřeba protivníka zadupat do země, a pokud prokáže cosi jako odvahu, tím větší sklízí posměch přihlížejících komparzistů.
O odvaze také vypráví Ladislav Kubizňák v knize Převrat II (Olin Jurman a kolektiv autorů, Česká citadela, 2021):
"V předvečer Mikulášské noci roku 1989, několik týdnů po pádu Berlínské zdi, začala tlupa lidí útočit v Drážďanech i na rezidenturu KGB. Když dav vtrhl na dvůr objektu, ochranka rezidentury se zabarikádovala uvnitř budovy KGB. Službu konající důstojník v hodnosti podplukovníka byl nucen vyjít přede dveře. Předtím se ještě stačil spojit s Berlínem, odkud se žádné pomoci nemohl dočkat. Zavolal i do Moskvy, kde mu dozorčím bylo řečeno, že bez souhlasu generálního tajemníka KSSS a prezidenta Michaila Gorbačova je použití sovětské armády vyloučeno.
Podplukovník stál sám přede dveřmi budovy před rozjařeným davem. Německy promluvil k davu:
´To, že padla Berlínská zeď, je vůle vaší země. Ale tady jste před objektem, který my ochraňujeme. Je to vlastnictví Sovětského svazu! My jsme důstojníci a splníme své povinnosti. Mám pistoli a dvanáct nábojů. Poslední patronu si nechám pro sebe. Splním svoji přísahu a budu střílet.´
To řekl a kráčel od vrat ke schodišti vchodu do budovy. Těch deset metrů šel pomalu. Očekával, že po něm někdo plivne, hodí kámen nebo láhev. Došel po schodech k samému vchodu. Otočil se a uviděl, že dav se začíná rozcházet.
V Drážďanech je ještě dneska možné zaslechnout tuto historku, stala se legendou. Němci s hrdostí říkají, že tehdy poslechli neznámého podplukovníka, o němž dnes ví celý svět.
Jmenuje se Vladimír Putin."

Tolik citace z kapitoly, jejímž autorem je náš (bývalý) "člověk v USA". Jistě chápete, netřeba rozebírat.
Jen další historka v duchu jak současný ruský prezident nastřílel v hokejovém utkání pět gólů (a na dva přihrál), nebo vytáhl z moře starou amforu? Možná, ale možná také ne.
Na Putinovi nebyla ponechána nit suchá, což je obzvlášť pikantní vzhledem ke zmínce o jím nalezené láhvi. Ovšem s největší pravděpodobností by nebylo moudré pochybovat o jeho odvaze. Nezahánět ho do rohu, odkud se bude muset probíjet ven.

Za zmínku stojí ještě jedna citace z uvedené knihy (Převrat II), ve které se sešli autoři tak různorodí, jak je jen možné (bývalý špion, signatář a signatářka Charty 77, historik, vojenský analytik, poslední generální tajemník KSČ- zimní král a další). Tak nějak by to mohlo fungovat v demokracii, která respektuje jiný názor a nestává se jen maskovacím manévrem totalitního typu.
Jan Schneider podepsal Chartu 77. Od roku 1990 pracoval ve službách nového režimu, než se s ním názorově rozešel a tím pochopitelně nastal proces "jeho odejití". V kapitole Reflexe po třiatřiceti letech píše: " Pravda, vstoupili jsme do NATO, které má ve své zakládající listině jediný závazek, totiž řešit všechny spory mírovou cestou a vyvarovat se byť i jen vyhrožování. Všechno je ale naopak... Tyto řádky vznikají v době, kdy se česká zahraniční politika nedokáže postavit proti zvyšování napětí proti Rusku, kdy se k jeho hranicím stahují nemalé vojenské síly."

Je to těžké, když Jan Schneider nechápe zjevenou pravdu, o které se nediskutuje. NATO je obranné seskupení. Když se rozšiřuje směrem na východ, je to obranný akt. Když proti tomu Rusko protestuje, je to projev agrese. Máme tady přece Krym. Ďáblův advokát ale tiše šeptá: „No ano, jenže i druhá strana má na triku nějaký ten ´Krym.´ Ten krásný závazek v zakládající listině NATO skoro vypadá jako specifický druh humoru.“
Pryč ďáblův advokáte!
Advokát Zlého odchází, a my tu máme další zprávu. Podle agentury Reuters americký ministr zahraničí Antony Blinken vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina, aby se držel diplomacie. Současně Washington oznámil další vojenskou pomoc Ukrajině ve výši 200 milionů dolarů.
Slyším vzdalující se hlásek: “Vyzývat k diplomacii a současně oznamovat další dodávku zbraní na místo eskalace napětí. Není to protimluv?”

Moudří dnešní doby přece říkají, že jim musíme věřit a neklást špatné otázky. To se nedoporučuje.
A tak zbývá jenom tichý povzdech: V dnešním světě, který ztratil odvahu nazývat věci pravými jmény, je možné doslova všechno.

 

Štítky článku:

prestiž 1: 17,65 přečteno 270×

0 Hodnotit článek 13

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Odvaha

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse