Necenzurujeme.cz

Mlátička, aneb kavárna sklízí, co zasela.

Zpochybnila základní pilíř západní demokracie � svobodu projevu, internet už není spojován se svobodným šířením informací, ale s „agenty Kremlu“, „dálnicí nenávisti“ a podobně…

Tvoří se seznamy „prokremelských“ médií, soukromý život je stále více normován a regulován od kolíbky do hrobu, dokonce nám výhledově chtějí „pro naše dobro“ zrušit hotové peníze…, tak ať teďka tihle „demográtičtí svazáci“ nekřičí, že si poslanci zvolili „mlátičku“ Ondráčka.

Nad tím měli uvažovat, když v zájmu bruselské a berlínské věrchušky zrazovali právě ony hodnoty, za něž se v 1989 cinkalo klíči. Určitě to nebyly hodnoty jako boj s nafouknutou cizí propagandou, internetové udavačství a la některé politické ziskovky, cenzura sociálních sítí, inkviziční hony na vlastence a konzervativce, rušení vlastních tradic, aby nepohoršovaly netolerantní část imigrantů…, naopak, lidi chtěli té svobody podstatně více.

Takže… jestli chcete plakat, TOPkaři a další…, tak sami nad sebou. Vaše halení nástupu nové totality do pláště vámi zrazeného étosu listopadu 1989 už vám uvěří jen málokdo. Zlatý Ondráček proti novodobým „STBákům“ ve stylu Kláry Kalibové nebo Jana Čulíka, případně těch, co všude hledají "cizí agenty", právě jako před 1989. A což teprve nová mladá krev „mlátiček“ z Antify a podobných „úderných skupin“?

Kdo čím zachází, tím také schází. Každý nechť si vybere, zda chce hájit zájmy našeho národa, nebo zájmy našich nových bruselských kolonistů, jako hájil Jakeš s Husákem zájmy našich kolonistů předešlých, těch sovětských. Já bych ale za Brusel demonstrovat nešel, stejně jako bych nešel demonstrovat v srpnu 1968 za nerozlučné přátelství se Sovětským svazem. Obojí má jedno společné – totiž hodnotový a ekonomický imperializmus.

Pro mě fakt nejsou symbolem vyspělé demokracie lustrace, kádrováctví a vedení minulých válek, pro mě jsou těmi symboly svoboda projevu (včetně projevu nelásky k islámu či kterémukoli jinému náboženství a politickému přesvědčení…), svoboda žít, jak sám chci, pokud neomezuji druhé, ne aby mi jej reguloval „báťuška“ stát nebo Evropská komise…, a zejména právo svobodně praktikovat vlastní tradice, zvyky a kulturu. Pokud se člověk musí pomalu bát se označit za vlastence či národovce, aby ho novodobí propagandisté a inkvizitoři neocejchovali jako „nenávistného extremistu“, tak to s moderní demokracií nemá nic společného.

Pane Ondráčku, gratuluji, jen víc takových, ať to (ne jen pražské) kavárně konečně dojde. Mluví o historické paměti, ale v tomto ohledu jsou jako senilní lidé, kteří si skvěle pamatují, co bylo před 50ti lety, ale už dávno zapomněli, co bylo před týdnem. Ale já jsem ještě nezapomněl na časy mého dětství a raného mládí, kdy svoboda slova bylo něco nedotknutelného, kdy cenzura internetu a la Merkel bylo něco, co by si nikdo nedovolil, kdy názor na odlišnou sexuální orientaci či umělé přerušení těhotenství byla záležitost osobního svědomí a nikoho by nenapadlo, že se jednou budou lidi vyhazovat z práce za veřejný nesouhlas s homosexuálními sňatky.

Dnes není válka o to, aby se nevrátil „komunizmus“, dnes se bojuje za obranu naší svobody před těmi, kdo po předlistopadových komunistech převzal totalitní štafetu – před sociálními inženýry, internetovými udavači, před multikulti a gender vymývači dětských mozků, před obhájci zrůdností typu norského barnevernetu (zloděje dětí rodičům, kteří se někomu znelíbili…), a nějaké antikomunistické hysterčení téměř 30 let po „sametu“ se mi v tomto kontextu jeví jako nic víc než zábavné předvánoční zpestření, kterému se můžu od srdce zasmát, ale vážně se to brát nedá.

P.S. Po roce 2015, kdy stupidita západního politického mainstreamu vyvrcholila oním pozváním imigrantů do Německa, kdy neomarxisté začali po odpůrcích kydat špínu, co se začlo vyhrožovat nám, Polákům, Maďarům a Slovákům (než Fico převlékl kabát a Visegrád vyměnil za Brusel…), cítím se asi tak, jako se nejspíš cítila řada věřících nadšených budovatelů socializmu po šoku z okupace v srpnu 1968, kterým to konečně „otevřelo oči“, jako mně dění posledních asi tak tří let.

 

Hudební epilog

Dovolím si provokativně jednu skvělou písničku jen o pár měsíců mladší, leč pro dnešní dobu daleko výstižnější (zjm. pro západ a sever Evropy…) než kavárnou, k mé velké lítosti, zprofanovaná Modlitba pro Martu. Zároveň možno brát jako můj osobní vzkaz sluníčkovým kádrovákům, nálepkovačům a facebookovým udavačům!

 

Waldemar Matuška - Musím dál zpívat (1969)

 

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Mlátička, aneb kavárna sklízí, co zasela.

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse