Necenzurujeme.cz

Předurčená k válce? PRVNÍ ČÁST

Přemysl Janýr: Europe: Destined for Conflict? (Evropa: předurčená ke konfliktu?) byl titul referátu, který přednesl George Friedman, americký analytik a zakladatel soukromé CIA Stratfor, v roce 2015 na Chicagském výboru zahraničních záležitostí. Přednostním zájmem, za který jsme po století vedli války – první, druhou i studenou – byl vztah mezi Německem a Ruskem, neboť jejich spojení představuje jedinou sílu, která by nás mohla ohrozit. A zajistit, aby se tak nestalo.

Zajistit, aby se tak nestalo, je červená nit, která se táhne i nový stoletím. Bez ní mu nelze porozumět.

Rozhovor s Přemyslem Janýrem v pořadu Na prahu změn ZDE

V červenci 1989 Michail Gorbačov představil vizi Společného evropského domu od Lisabonu po Vladivostok a pobídl dosavadní spojence, aby se vydali svou vlastní cestou. Následujícího roku byla rozpuštěna Varšavská smlouva, o rok později i SSSR. Nastal konec dějin. Svět vypadal, že se nadále bude vyvíjet už jen v míru a přátelské spolupráci. Hrozilo, že se s Ruskem spojí nejen Německo, ale celá Evropa, že americká armáda, NATO, CIA, vojenskoprůmyslový komplex ztratí své existenční opodstatnění, že vzniká síla, která by Ameriku mohla ohrozit. Bylo nutné zajistit, aby se tak nestalo.

Václav Havel a Lech Walęsa se tedy v roce 1993 náhle začali obávat ruské expanze a naléhat na přijetí do NATO. USA byly sice vázány slibem, že po znovusjednocení Německa NATO nepostoupí ani píď na východ, avšak na obzoru se již rýsovaly docela jiné perspektivy. V roce 1997 vzniká Projekt pro nové americké století (PNAC) za americkou unipolární vojenskou světovládu. Deset z jeho pětadvaceti signatářů zaujme o čtyři roky později klíčové pozice v administrativě G. W. Bushe.

V roce 1999 expandovalo NATO do prvních tří a do roku 2020 do celkem sedmnácti postsovětských států. V roce 1999 zahajuje obranná aliance po provokaci v Rambouillet své historicky první bojové nasazení – útok proti Jugoslávii, nejbližšímu ruskému spojenci.

Rusko projevilo po útocích 11. září 2001 plnou podporu USA, v následujícím roce dokonce vyjádřilo porozumění pro východní rozšíření NATO a zažádalo si rovněž o přijetí, ostatně v souladu s dřívějšími návrhy Clintonovy administrativy. Společné zájmy na válce proti teroru s Putinem nalezli i George W. Bush a Tony Blair, Rusko dokonce poskytlo vojenská letiště pro afghánskou invazi. Hrozilo, že by s ním mohly převládnout přátelské vztahy. Bylo třeba zajistit, aby se tak nestalo.

Na žádost o přijetí do NATO se Rusko odpovědi nedočkalo. Namísto toho odstoupily USA v roce 2002 od Smlouvy o nešíření balistických zbraní, v roce 2004 bylo do NATO přijato dalších sedm postsovětských zemí až k ruské hranici a v ostatních USA průběžně podporovaly či organizovaly barevné revoluce s cílem svržení proruských vlád. V roce 2006 začaly bilaterálně – mimo NATO – vyjednávat s Polskem a ČR o vybudování vojenských základen na jejich územích.

Rusko si pomalu začalo uvědomovat, že je v Evropě nejen nevítané, ale odsouzené do role nepřítele, že NATO se napadením Jugoslávie 1999 a Iráku 2003 změnilo z obranného společenství v útočné a že jeho expanze k ruským hranicím představuje reálnou hrozbu. Potvrzovala ji i arogance západních reakcí, zlehčující ruské obavy jako zcela neopodstatněné subjektivní pocity Vladimíra Putina, které nelze brát vážně, neboť se za nimi skrývá věčný ruský expanzionismus.

Na summitu NATO v březnu 2008 Putin vyhlásil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie by bylo považováno za přímé ohrožení bezpečnosti Ruska a ministr Lavrov varoval před destabilizací Ukrajiny, která by Rusko nutila k rozhodnutí, zda má intervenovat. Americká administrativa to správně vyhodnotila jako vytyčení červené linie a okamžitě se pustila do opatření s cílem ji překročit a Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat, donutit. O dva měsíce později byl na Bukurešťské konferenci NATO oznámen záměr rozšíření o Gruzii a Ukrajinu a v červenci se uskutečnily společné manévry NATO s Gruzií, Ukrajinou, Arménií a Ázerbájdžánem.

Amerika bojuje za své přátele, ubezpečovala Condoleezza Rice gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, než se v srpnu 2008 odhodlal k dělostřeleckému útoku a tažení na města v Osetii a Abcházii. Když však Rusko postup během pěti dnů odrazilo a uznalo státní samostatnost obou oblastí, zůstala Gruzie odkázaná sama na sebe. Jediná podpora, které se jí dostalo, byla štvavá mediální kampaň Gruzie 2008 = Československo 1968 a první hrozby protiruských sankcí. V ČR byla kampaň připravována od počátku roku, což je vzhledem k předchozí čtyřicetileté amnézii výmluvnou indicií, že konflikt byl plánován a načasován předem.

Rok 2008 představuje pro vzájemné vztahy rok obratu. Rusko se namísto na Evropu začíná orientovat jiným směrem a radikálně modernizuje armádu. V červnu 2009 se koná první summit sdružení Brazílie, Ruska, Indie a Číny, o rok později přistupuje Jihoafrická republika a vzniká sdružení BRICS. V roce 2013 uspořádaly Rusko a Čína společné vojenské cvičení, v následujícím roce založil BRICS vlastní rozvojovou banku. Paralalně se od roku 2011 rodí Eurasijská ekonomická unie (EAEU), sdružující několik evropských a asijských postsovětských států. V roce 2017 přistupují k Šanghajské organizaci spolupráce Indie a Pakistán. Z druhé strany zahajuje EU program Východního partnerství se záměrem spolupráce a rozšíření do postsovětských států, na Blízký východ i do Afriky.

O Ukrajinu se přetahovaly obě strany, Putin finanční půjčkou a slevou na plyn, USA nátlakem na Německo k jejímu urychlenému přijetí do EU a NATO i bez předepsaných procedur. Logické řešení, že by Ukrajina mohla být mostem mezi nimi, zarazil v únoru 2013 José Manuel Barroso ultimátem, že Ukrajina nemůže být zároveň členem obou unií musí se rozhodnou pro jednu cestu. Nejpozději tímto okamžikem se řešení přijatelné pro obě části země, proevropský západ a proruský východ, rozplynulo.

Po týdnech vyjednávání prezident Janukovič 21. listopadu překvapivě oznámil, že podpis asociační dohody s EU odkládá na jaro 2014. Následné protestní demonstrace na Majdanu Nezaležnosti vypukly snad spontánně, dříve či později však převzaly režii USA. Zformovaly militantní skupiny pravicových extrémistů, další bojůvky dovezly z Izraele, ustavily ozbrojené síly sebeobrany a připravily puč proti demokraticky zvolené vládě.

Krize vyvrcholila 20. února, kdy neznámí ostřelovači, pravděpodobně rekrutovaní CIA, postříleli kolem stovky demonstrantů a policistů. Následujícího dne zástupci Německa, Polska a Francie zprostředkovali dohodu mezi demonstranty a prezidentem Janukovičem. Síly sebeobrany se však neřídily dohodami s EU, ale instrukcí Fuck the EU! (ser na EU!) asistentky Johna Kerryho pro Evropu Victorie Nuland. 22. února provedly ozbrojený puč, obsadily parlament, Janukoviče vyhnaly a instalovaly novou, ostře protiruskou vládu. O čtyři dny později ji uznala i EU.

Odmítly ji však uznat jihovýchodní oblasti Ukrajiny s vysokým podílem ruského obyvatelstva, Luhaňsk, Doněcko a Krym, a začaly se proti ní bouřit. Parlament Autonomní republiky Krym vyhlásil referendum o nezávislosti a ruské jednotky zabránily ukrajinské armádě v jeho potlačení. Referendum 16. března dopadlo dle očekávání a následujícího dne přijal krymský parlament Deklaraci nezávislosti Krymu, předpokládající možnost přistoupení k Rusku. Dohodu o přistoupení obě strany podepsaly hned 18. března a o tři dny později ji ruský parlament ratifikoval.

V protiruské propagandě se zažil výraz ruská anexe Krymu. Je sporný, závisí na uznání legitimnosti krymského referenda, odporujícího ukrajinské ústavě, avšak konformního s ústavou Krymské autonomní republiky. Protiruské hlasy argumentují porušením Budapeštského memoranda z roku 1994, kterým se Rusko zavázalo respektovat územní celistvost Ukrajiny. Faktem však je, že pučem 22. února byla narušena její právní a povstáním východních oblastí i územní kontinuita a tedy i státní subjektivita. Vycházíme-li ze základního demokratického postulátu, že zdrojem veškeré moci je lid, je ovšem referendum autoritou konečnou. Lze si rovněž klást otázky, ke které Ukrajině by tedy vlastně měl Krym patřit, zda k západní Kyjevské či k východní separatistické, a kolik mrtvých by si která varianta vyžádala.

Připojení k Ruské federaci nesporně zachránilo životy tisícům lidí na obou stranách, nicméně posloužilo jako důkaz ruského expanzionismu a jako záminka k vyloučení Ruska ze skupiny G8 a uvalení první série sankcí. Jejich licoměrnost vynikne srovnáním s reakcemi na reálnou vojenskou anexi Golánských výšin a Východního Jeruzaléma Izraelem.

Šéf CIA John Brennan osobně přijel novou ukrajinskou vládu pobídnout k použití armády proti separatistům a přislíbil finanční pomoc. Vláda zahájila Antiteroristickou operaci – tažení armády, neonacistických milicí a zahraničních žoldnéřů proti proruskému separatistickému obyvatelstvu Donbasu podle plánu připraveného RAND Corporation. Záměrem bylo vyprovokovat Rusko k intervenci a vyvolat ozbrojený konflikt mezi ním a státy EU. K tomu, že k němu nedošlo, přispěly tři faktory. Rusko se intervence zdrželo a separatisty podpořilo pouze dobrovolníky Ruské armády. Separatisté se nejen ubránili, ale v srpnové ofenzívě zasadili ukrajinské armádě citelnou porážku. A evropské země neprojevily nejmenší chuť, nechat se do války s Ruskem zatáhnout.

O to horlivěji se situace chopila protiruská propaganda. Konzument západních médií věděl, že na východě Ukrajiny bojují ruské jednotky, že Rusko připravuje invazi, dodalo separatistům rakety k sestřelení malajského MH17 a anektovalo KrymRuská agrese na Ukrajině ohrožuje Evropu a Rusko se bezprostředně chystá k invazi. Zároveň USA Ukrajinu vyzbrojují nejmodernější technikoucvičí ukrajinskou armádupořádají společné manévry a eskalují napětí v Černém moři.

Obzvláštním impulsem bylo sestřelení malajského civilního letadla MH17 s 298 osobami na palubě 17. července 2014. Aniž by prováděly jakéhokoliv šetření, ukrajinská SBU i americká administrativa ho okamžitě připsaly Rusku a rozpoutaly další kolo protiruské hysterie a sankcí. Překotnost reakcí přes námitky tajných služeb lze považovat za indicii, že bylo sestřeleno za tímto účelem. Mezinárodní vyšetřovací tým pod holandským vedením dospěl v květnu 2018 k závěru, že letadlo sestřelili donětští separatisté protiletadlovou raketou BUK poskytnutou ruskou armádou. Zpráva však vykazuje řadu nesrovnalostí, upomínajících na zprávy o Saddámových zbraních hromadného ničení. Čtenář ji může porovnat například s dobovou analýzou serveru 21stcenturywired nebo s novějším šetřením investigativního novináře Erika Zuesse, dospívajícími k opačným závěrům.

Další vlnu protiruské hysterie a sankcí vyvolala srpnová ofenzíva separatistů. Rusko má dobře přes 1000 vojáků na Ukrajiněalarmuje NATOTanky, dělostřelectvo a pěchota překročily hranice z Ruska, přisazuje si New York Times. Jenomže 250 pozorovatelů OBSE, kteří situaci na místě monitorují, opakovaně potvrzuje, že na Ukrajině žádné ruské jednotky ani zbraně nejsouFake news NATO vyvrací i Německá a Francouzská tajná služba a veteráni amerických tajných služeb varují Angelu Merkel před protiruskou hysterií.

Po srpnové ofenzívě byly v září, a po neúčinnosti znovu v únoru 2015 v tak zvaném Normanském formátu (Francie, Německo, Rusko a Ukrajina, bez USA), sjednány Minské dohody. Předpokládají okamžité příměří, stažení těžkých zbraní pod kontrolou OBSE, amnestii a výměnu zajatců, ústavní uznání zvláštního statutu Luhaňsku a Doněcka s volbou jejich poslanců do parlamentu a obnovení ukrajinské svrchovanosti.

Z jejich neplnění a porušování příměří se v následujících letech vzájemně obviňovaly obě strany. Zprávy obou stran (v západních médiích pouze jedné) je třeba brát s velkou rezervou. Jistou indicií je zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva: od počátku antiteroristické operace do konce roku 2021 bylo zabito přes 14 000 lidí, z toho 381 v období 2018-2021. Z nich ovšem 310 (81,4%) na území Donbasu a jen 62 (16,3%) na území kyjevské Ukrajiny.

Lze také uvážit možné cíle. U separatistů by mohlo jít o snahu rozšířit kontrolovaná území. Vzhledem k  nejisté vlastní pozici, průběžnému ostřelování a přesile ukrajinské armády, neonacistického batalionu Azov a amerických žoldnéřů bych ale očekával spíše důraz na obranu než na útok.

Jinak je tomu na straně Kyjeva. Především se nejedná o suverénní stát, řídící se zájmy vlastní země, ale o de facto kolonii USA. Ty rozhodly o svržení Janukoviče prostřednictvím ultranacionalistických a neonacistických skupin a o sestavě nové neoliberální vlády. Poskytují Ukrajině úvěry a finanční podporufinancujívyzbrojují a školí ukrajinskou armádu, CIA cvičí ukrajinské paramilitární skupiny, americká bankéřka byla ministryní financí v ukrajinské vláděSpojené státy pomáhají Ukrajině a jejímu liduabychom mohli bojovat s Ruskem tam a nemuseli s ním bojovat tadyshrnul to poslanec Adam Schiff.

Pomoc ovšem není jen jednostranná. Ukrajina má hospodářský a lidský potenciál, který by stačil k docela slušné prosperitě. Ostrůvek chudoby z ní dělá obludná míra korupce, nejvyšší v Evropě, která byla jednou z příčin oranžových revolucí 2004 a 2013. Na tom puč 2014 nic nezměnil. Naopak, úzkým propojením s americkým establišmentem jen přibyli další klienti, možnosti a zdroje včetně pomoci ukrajinské armádě a pro ukrajinské oligarchy se otevřely nové obzory.

Pokračování 2. částí

Autor: Přemysl Janýr - ZDROJ

Štítky článku: EUhistorieNATORuskoUkrajinaUSAválka

prestiž 1: 8,36 přečteno 295×

2 Hodnotit článek 3

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Předurčená k válce? PRVNÍ ČÁST

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse