Necenzurujeme.cz

Uzdravit se musí každý sám

O tom, do jaké míry je lidské zdraví podmíněno psychikou, si dovolím napsat "vzpomínku ze života“.S tím, co to je být skutečně nemocným, jsem se seznámil důrazně v roce 1978, kdy jsem po mozkové příhodě ochrnul na pravou půlku těla.

Dlouholetá štvanice personálního útvaru n.p. Geoindustrie byla úspěšná. Nakonec nebyla jen z personálního. Soudruzi z SNB na mně sháněli pravidelné informace, byl jsem u nich zapsán jako exponent pravice. Cituji z jednoho z policejního přípisu z roku 1975: „V posudku uveďte vše co je Vám známo o jmenovaném I.T., zejména o jeho povahových vlastnostech, pracovní morálce, veřejné činnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o osobu, která v krizových letech 1968-69 se velmi aktivně zapojovala do protisocialistických a protisovětských tendencí, žádám aby posudku byla věnována maximální pozornost, zejména možnosti v zaměstnání přístupu ke zbraním, rozmnožovacím strojům, stykům s osobami podobného charakteru. Náčelník OO-VB podpis nečitelný.“

Kádrově neúnosný zaměstnanec, jehož výpověď personální náměstek opakovaně navrhoval i v době kdy jsem dostával pochvaly a odměny za svou odbornou práci geologa – geochemika, neunesl stupňující se šikanování a zhroutil se. V každém případě byl důvodem mého kolapsu dlouhodobý stres. Při tom, co se práce týče, měl jsem jí rád a měl jsem i dobré výsledky – praktické i odborné. V roce 1983 vyšla kniha s názvem Cesta československé geologie, v té době jsem již pracoval jako kopáč v Pražských silničních a vodohospodářských stavbách. V exkluzivní publikaci byly uváděny výsledky průzkumných i teoretických prací v rezortu geologie i se jmény těch, kteří se na nich významně podíleli. Dvakrát se ale průzkumy udělaly sami, jméno Turnovec bylo stále ještě kádrově nežádoucí, nicméně pochlubit se výsledky průzkumu na české granáty a vltavíny, rezort geologie neodolal.

Pocit člověka, který si uvědomí, že se najednou nemůže normálně pochybovat, že nevládne pravou rukou, urputně ho bolí hlava a dělá mu problém i srozumitelná artikulace, je skutečně hrozný. Hlavou se honí myšlenky proč se to stalo právě mě. Přiznám se, že dokud trvala úporná bolest hlavy nemohl jsem se na nic soustředit a cítil jsem se na odpis. Aktivovala mne ale debata lékařů při jedné z vizit: „nechte jej přeřadit do invalidního důchodu, prognóza je nejistá a nemá cenu čekat obvyklé tři měsíce“. Představa že bych měl skončit s aktivním životem byla pro mne nepřijatelná. Navíc jsem si až v této chvíli uvědomil, že původcem všeho je vládnoucí komunistický teror. Ovládl mne vztek, skutečný obrovský vztek a já si umínil, že tu radost abych byl nemohoucí soudruhům neudělám.

Přístup lékařů je v takovémto případě stěžejní záležitostí. Já měl štěstí, že jsem se dostal k MUDr. Jiřímu Votavovi (dnes je docentem a vedoucím katedry na 1. lékařské fakultě KU). Vysvětlil jsem mu, že je pro mne role invalidního důchodce nepřijatelná, a že jsem ochoten udělat cokoli, abych se uzdravil. Na základě mého vyjádření učinil doktor Votava první krok: napsal posudkové komisi, že léčba může být úspěšná, byť dlouhodobá, a že nedoporučuje jako ošetřující lékař abych byl převeden do důchodu. Druhým krokem pak bylo využití jeho poměrně čerstvých zkušeností s akupunkturou a vůbec jeho zaměření nejen na neurologii, ale i rehabilitaci. Přesto, že jsem byl v té době se svými pětatřiceti lety více než dospělý, revers aby mohlo být použito „neověřených“ léčebných metod museli podepsat i moji rodiče.

Vzpomínka na první „akupunkturovou seanci“ je nezapomenutelná. Došlo k ní asi po třech měsících polehávání na Neurologické klinice v ulici Ke Karlovu. V té době mi i přes individuální každodenní cvičení začaly atrofovat lýtkové svaly na pravé noze. Cítil jsem se hodně mizerně. Po celé měsíce neustávala bolest hlavy. Doktor Votava napíchal jehličky do mých ušních boltců a na několik míst na hlavě. Nechal je působit asi půl hodiny. Během té doby jsem cítil uvolnění odpovídající klímání ve vlaku jehož kola pravidelně klepou. Po odstranění jehliček jsem si uvědomil, že bolest hlavy zcela ustoupila. Po dlouhé době jsem cítil euforickou radost, ostatně údajně jsem se tvářil i choval jako bych měl mírně upito a s tím spojenou velice příjemnou „špičku“. Na výsledek mého prvního sezení s jehličkami byla zvědava i má matka, shodou okolností zdravotní sestra. Stejně jako na mně udělalo toto první sezení veliký dojem i na ní. Viděla mne zkroušeného vcházet do ošetřovny a potom veselého a hovorného vyjít. Je fakt, že se bolest hlavy ještě vracívala, postupně ale po dalších zákrocích ustupovala až ustoupila docela. Mohl jsem začít číst a napsal jsem po dlouhé době na psacím stroji v lékařském pokoji první souvislý text. Byla to recenze na nějakou geochemickou příručku a pár veršů. Pro mne to ale bylo veliké povzbuzení. Myslím, že se nic nestane, když budu svého Sisyfa i Praxi našeho reálného -ismu na tomto místě citovat:

 

Sisyfos

S hlavou vztyčenou

od čela k zemi

zbrocený potem

svůj balvan na rameni

šlape bláto

a mlčí.

Zatím co kolem

je slyšet kvílení

všech malověrných

kteří se bojí

každého břemene

 

Praxe našeho reálného –ismu

Špinavá stáj

civilizačních vztahů

je k nežití

Modlám se musíš klanět

 

Pod tíhou diktátu

svoboda osobnosti

jak panna zneuctěná

bolestně sténá

 

Změť polopravd a lží

Je základ propagandy

a státní moc

toť hejna biřiců

 

Zárodek pravdy

pokud někde klíčí

je rychle pošlapán

pendreky víru ničí

 

Po hlavě přišly na řadu končetiny, i zde mi jehličky pomohly. Společně s intensivním denním cvičením došlo ke zvratu a atrofované svalstvo se začalo znovu vytvářet. Plynul ale čas. Utíkaly měsíce a já měl možnost pozorovat své spolupacienty. Byly jich dva druhy. Jedni, kteří si ze své nemoci udělali živnost, zájem o rehabilitaci nulový a starali se jen o to co jim kdo dobrého přinese, případně kdy dojde důchod, nebo nemocenská. Druzí, kteří veškerý čas věnovali tomu, aby se znovu postavili na nohy, případně ovládali své ruce a mohli se vrátit do normálního života. Zajímavé je, že vůbec nerozhodoval věk. Obdivoval jsem třeba 85 let starou paní po mrtvici, která intensivně cvičila a po půl roce se rozloučila s tím, že si už zase dokáže nejen uvařit, ale i vše odevřít a odemknout. Během nejrůznějších vyšetření jsem se setkal s mnoha nemocnými. Někdy jsme se vzájemně svěřovali. Alespoň jeden z příběhů, které jsem se dověděl si dovolím pro ilustraci uvést. Zdravotní sestra matka dvou chlapců se rozbila při autonehodě – podobně jako já vyslechla lékaře. Na rozdíl ode mne ona nad operačním stolem. „Říkali že je to beznadějné a že snad ani nemá cenu fixovat mi páteř. Nejdřív jsem dostala strach, ale pak jsem si vzpomněla na kluky. Jednomu je osm a druhému jedenáct. Řekla jsem si, že je přece nemohu opustit, vždyť jsou ještě malí. No a ke skutečnému podivení lékařů jsem za půl roku dokázala vstát a teď po dvou letech jen trochu kulhám a občas jezdím na vyšetření.“

Sám jsem promarodil více než rok, dokázal jsem posbírat síly a vrátit se mezi přátele i nepřátele. Kromě dobrého lékaře a jeho leckdy, v té době, ne zcela tradičních metod mi opravdu pomohla psychika, respektive ten vztek,o němž jsem se zmínil. Pomáhalo mi i psaní. Od doby kdy mne opustily bolesti hlavy jsem toho hodně přečetl i napsal. Dokonce i několik odborných článků. S tím, společně s podporou přátel, kteří za mnou chodili a zásobovali mne informacemi o dění společenském i tom odborném, stoupalo mé sebevědomí. Se zaťatými zuby jsem denně cvičil, zvlášť pak v lázních v Darkově. Dokázal jsem se uzdravit natolik, že jsem mohl nejen pracovat, ale i znovu běhat po horách a jeskyních. Při tom jsem nedokázal pochopit ty pacienty, kteří rehabilitační cvičení odmítali, tloustli a zvykali si na roli „nemohoucích“, a jako takoví vyžadovali nejrůznější ohledy od ostatních členů z rodiny i od spoluobčanů. Při tom se mohli plně uzdravit. Záleží na motivaci - a může jít o vztek na soudruhy, nebo o lásku k dětem či partnerovi, nebo cokoli jiného. Je-li motivace dostatečná dojde k zázračným uzdravením. Pěkně to vyjadřovalo heslo na Neurologické klinice profesora Hennera: „Lékař je jen pomocníkem, uzdravit se musí každý sám.“

Štítky článku:

prestiž 1: 11,06 přečteno 148×

0 Hodnotit článek 6

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Uzdravit se musí každý sám

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse