Necenzurujeme.cz

Spasení sirotků se nekoná, došli. A nebo?

To byl zase maglajz, To byl zase Kocourkov. Válka o nevinné dětské duše, které trpí a strádají válkou. Opuštění a osamocení sirotci v lágrech.

A tak se v nejednom oku zaleskla slza a začalo předhánění, kdo adoptuje více sirotků a nabídne jim nový a krásný domov. Sirotci byli záhy rozebráni, ovšem nastal tak trošku malý problém.

Sirotci, hledající zázemí v naší krásné zemi u náhradních rodičů, jaksi nejsou.

Tedy prozatím, byly vypraveny výpravy, které dostaly jasný úkol. Najít sirotky a přitáhnout je do republiky za každou cenu. No, uvidíme.

Je škoda, že se tato humanita určité skupiny lidí a politiků, včetně neziskových organizací a našich předních „umělců“, zajímá jen o tyhle neexistující sirotky.

Nicméně jsem sebral odvahu a nalezl jsem pro všechny ty zklamané a zarmoucené adoptivní rodiče, několik set tisíc jiných, a podle mě, velmi potřebných sirotků.

Vynechám ty naše české, O ty je snad státem celkem obstojně postaráno, ale i tak věřím, že i ti čeští sirotci by rádi objali někoho, komu by mohli po čase říkat mámo a táto, ale o tom až jindy..

Již desítky let se po celém světě píše a upozorňuje na hladem umírající děti. Nejedná se jen o Afriku či Asii, ale třeba v Jižní Americe a nebo dokonce i v bývalých sovětských republikách o tom vědí své.

Navážu ale na současnou migrační politiku, kdy se imigranti do Evropy vydávají především z Afriky.

Tam hladomor a ztráta rodičů sužuje ne padesát, ani ne padesát tisíc, ale více jak půl milionu, v tuto chvíli umírajících dětí.

Jasně, ony nemají peníze pro pašeráky a ani nepochází ze zájmových oblastí politiků a mafiánů, ale prostě tam jsou a prostě umírají. Marně jsem hledal nějaké aktivity těch našich politicko-humanistických neziskovek a sdružení, které by směrovaly k záchraně alespoň padesáti z těch dětí. Nikde ani řádka, ani zmínka o tom, že je potřeba tyto děti zachránit, adoptovat a nebo na ně udělat sbírku a pomoci jim tam u nich doma.

A nebo jsem zaspal a skutečně budu za troubu a někdo v posledních týdnech projevil zájem a soucit nad polomrtvým chlapečkem nebo holčičkou třeba ze Somálska nebo Etiopie?

Viděli jste někde v posledních pěti letech nějakou aktivitu k záchraně opuštěných dětí z brazilských slumů a ghet? A nebo to jsou jakože jiné děti nespadající do humanistických plánů?

Ti „slušní“ politici, kteří vyjádřili své zhnusení nad malostí Čechů, nad jejich nelítostí a neochotou pomoci sirotkům-nesirotkům, dělají snad rozdíly v sirotcích? Proč třeba neadoptují děti z Moskvy, Leningradu a nebo Doněcka? Nebo si snad myslí, že tam žádní sirotci nejsou?

Tak to by byli asi hodně překvapení kolik opuštěných dětí žije na ulici v naoko vyspělých západních zemích. A těm nikdo nepomáhá, možná z počátku pár aprobačních úředníků, ale většinou do chvíle, než tyto děti spadnou do rukou mafie a nebo jiných, obrovské peníze na nich vydělávajících parchantů.

Drogy, dětská prostituce, organizované zlodějny, skupinové násilí a pro něj tyto opuštěné děti speciálně vycvičené……………………..

Nemá smysl to všechno vypisovat, kdo chce to vidí, kdo ne, stejně neuvidí.

Ale zeptat se musím. Čím se tito sirotci provinili, že politici nemají potřebu je zachránit, „umělci“ adoptovat a nebo neziskovky jim nabídnout nový domov? O co méně jsou potřební než ti syrští, než ti, kteří byli svinsky zneužití ke zviditelnění se lidí, kteří hned po volbách po nějakém strádajícím děcku ani nevzdechnou?

Všude je něco, ale vždy je potřeba vidět svět takový, jakým skutečně je. Pokud chce být někdo humanistou, nesmí dělat rozdíly a nesmí se jim stát jen na chvíli.

Existuje spousta lidí, kteří jsou skutečnými humanisty po celý svůj život. Pomáhají kde se dá a nikomu o tom nevypráví, nikoho nenapadají a nikomu nevyčítají.

Je to v nich, uvnitř, mají obrovská srdce a nedělají to pro pár debilních hlasů v tak naprosto bezvýznamné taškařici jakou jsou české volby..

Ano, pomáhejme opuštěným dětem, hladovějícím, strádajícím a umírajícím, ale nedělejme rozdíly a nehleďme na blížící se datum voleb.

A už vůbec nehazardujme s dětskou nevinností a potřebou, jen proto, že budeme alespoň chvilku slavní a někdo o nás bude, těch pět minut, mluvit.

Všichni jsme byli kdysi děti. Všichni si umíme vzpomenout na to, jaké to bylo, když o nás rozhodovali třeba rodiče a uprostřed filmu nás poslali spát a nebo o prázdninách k babičce, ke které se nám moc nechtělo.

A tady v posledních týdnech rozhoduje pár šílenců o životech dětí, které nejen, že neznají, ale nikdy je na vlastní oči neviděli, ale vědí, že by právě teď, chtěly být adoptované českými lidmi, pro které se stanou zárukou humanitního a dobrosrdečného charakteru..

A nemyslím si naprosto upřímně, že o tohle by jakékoliv opuštěné dítě stálo..

Štítky článku:

prestiž 1: 13,66 přečteno 121×

0 Hodnotit článek 10

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Spasení sirotků se nekoná, došli. A nebo?

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse