Necenzurujeme.cz

O žoldácích…

Dnes se naší zemí, v poledne, rozeřvaly sirény. Jejich kvílení jako výraz pocty třem zemřelým chlapům tam kdesi v dáli.

Měl jsem husí kůži a nemohl za to ten zvuk, ale myšlenky. Přemýšlel jsem o tom jak moc museli být ti tři, i stovky dalších, stateční. Však si to jen zkuste představit. Nikdy netušíte kdy se k Vám může ta zubatá svině přiblížit a sejmout Vás, prostřednictvím nějakého debila, svou dobře nabroušenou kosou.

Ne, nechci tady teď pět ódy na ty tři kluky, To už udělali povolanější. Rád bych ale napsal pár řádek všem těm, kteří mají pokaždé vždy hned jasno a pokud se nejedná přímo o jejich blízké, nešetří ani nenávistnými slovy.

Každý z nás má nějakou práci. Každý z nás se většinou snaží odvádět stoprocentní výkon, aby uspokojil šéfa, ale hlavně sám sebe. Každá práce má svá úskalí, nebezpečí, ale i úspěchy.

Ti tři byli vojáky. Zřejmě velmi dobrými vojáky a plnili si své úkoly na výbornou až do okamžiku, kdy je překvapil záludný útočník, sebevrah opásaný náloží.

Těžko vysvětlíte zedníkovi, tesaři či lékaři a já nevím komu dalšímu, že i oni se mohli stát vojáky, i oni mohli vyrazit kamsi za „těma snadno vydělanýma prachama“. Většina z těch kritiků to neudělala a ve smrti tří mladých lidí si našla svůj kousek nenávisti a možnosti si plivnout, udělat ze sebe většího „chlapáka“ protože neslouží těm okupantům..

Někdy je toho už opravdu hodně. V poslední době mám často strašlivé nutkání do takové diskuze vstoupit a být vulgární a stejně zlí jako tito lidé.

Ale většinou se uklidním a pak mi v hlavě zbudou jen nezodpovězené otázky. Rád bych se jich zeptal jak by oni ve své práci poslali svého šéfa do háje, jak oni by se postavili nesmyslnému úkolu a raději by byli bez zaměstnání. Jak moc oni by byli odvážní, kdyby je někdo poslal, a teď neslovíčkařme a nepište mi, že si to vybrali sami, do nepřátelského území. Na místa o kterých by předem věděli, že je tam nechtějí, že je nenávidí a při první možné příležitosti se pokusí je zabít..

Já myslím, že odpovědi znám a proto jsem rád,že do těch diskuzí nakonec nejdu.

Žoldáci. Prý to byli obyčejní žoldáci. I hovno teta. Nebyli, Byli to vojáci své země. Byli to státní zaměstnanci stejně jako jiní státní zaměstnanci. Nevstoupili do žádné soukromé armády, která sdružuje chlapíky, kteří se nechají najmout a pak dělají i tu nejšpinavější řezničinu.

Tihle tři kluci byli ve službě této zemi a je naprosto irelevantní zda za to byli dobře zaplacení. Rozhodně to nebyli žádní žoldáci.

A pokud je pravda, že se dnes na několika místech objevili letáčky oslavující jejich smrt, pak musím konstatovat, že se autoři, této sračky, dokázali v mnoha očích dostat na samotné dno žumpy.

Ti tři byli dobrými vojáky, byli syny a členy rodiny. Položili své životy ve službě. A položili je bohužel i za ty, kteří jim dnes nemohou přijít na jméno.

Smrt mladých lidí je vždy strašlivě smutná událost, ale ještě více je smutno na duši z toho, že se najde dostatek zhovadilců, kteří se neštítí využít něčího neštěstí k plivnutí.

A přitom je tak snadné si představit, že většina z těch, kteří našli potěšení ve smrti vojáků, by byla první, kdo by se za tyhle „žoldáky“ v případě potřeby schoval a svěřil jim svůj život..

Zbabělost některých, naštěstí vyvažuje odvaha druhých. Až jednoho dne bude na světě více zbabělců než těch odvážných, bude to náš konec. A o tom je zbytečné vést diskuze..

 

Štítky článku:

prestiž 1: -1,59 přečteno 272×

15 Hodnotit článek 6

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

O žoldácích…

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse