Necenzurujeme.cz

O tom, jak jsem přežil útok Novičokem..

Noční můry. Sugestivní pocity vyvolané médii. Strach z neznámého. Panika. Pocení, nevolnost. Strach. Strach o sebe a své blízké…

Ležím zkroucený na posteli a loučím se světem. Po tvářích mi stékají obrovské slzy a já cítím, že se blíží můj konec.

A přitom to byl úžasný den. Tedy až na tu návštěvu ruské cukrárny…

Ráno jsem vyrazil do města. Měl jsem hlad tak jsem si dal u stánku dva langoše, spláchl je třemi desítkami a jedním rumíčkem. Naskočil jsem do tramvaje a dostal jsem chuť na něco pikantního. Volba byla jasná. Opečená klobása. Dal jsem si pro jistotu hned dvě a taky dvojitou porci hořčice. Spláchl jsem to nádherně studenou desítkou a byla tak dobrá, že jsem si dal ještě tři.

Bylo na čase se posunout více do centra. Procházím městem a cítím omamnou vůni grilovaného masíčka. A taky že jo. Už když mi prodavačka dávala ten flák krkovice na tácek, měl jsem pocit, že se na mě usmívá. Zblajznul jsem ho během pár chvilek, ale stále jsem měl pocit, že bych ještě něco polkl. Můj pohled zabloudil na nabídkovou ceduli a zaujal mě prý netradičně naložený Hermelín. Hmm. Chvilku jsem ještě zíral na ceduli a pak jsem si dal raději hned dva, abych si to řádně vychutnal. A taky ještě jedno pivko. Nebylo sice nějak ohromující, ale kdo by v tomhle pařáku odolal a nespláchl ty dobroty, že?

Vyšel jsem na ulici a co čert nechtěl, najednou přede mnou stojí kamarád se kterým jsme se dlouho neviděli. A tak frnk do nedaleké hospůdky. To se přece musí zapít, to je jasný.

Dali jsme nějaké to pivko, pár kořalek a já dostal zase tu chuť na něco pikantního. Matjesy mě zaujaly jako první. Dobrý, ale málo, tak jsem si objednal ještě utopence a jelikož jsem byl při chuti a pivečko bylo fakt skvělý, dal jsem ještě dvacet tláči..

Když jsme se loučili a slibovali si, že se zase potkáme a zapijeme to, tak jsem si myslel, že už půjdu na tramvaj a domů. Ale jak se vleču a šněruju si to na nejbližší ostrůvek, napadlo mě, že bych si dal ještě něco sladkého. Přece jen jsem byl už tři dny doma sám a lednice byla vymetená a sladkosti jsem sežral hned první den „svobody“ u fotbalu.

Jaká to náhodička. Ruská cukrárna Róza přede mnou. Sláva, zaradoval jsem se. Za pultem stála moc hezká slečna, možná paní a hned se mne ujala. Musím prý ochutnat blinčiky. Tak jo. Souhlasně jsem kývl na její nabídku a ujištění, že jahody uvnitř jsou čerstvé..

Byla to nádhera, když to přede mne položila. Upravené a bohatě zasypané moučkovým cukrem.

Zblajznul jsem to a skoro vylízal talíř. Rozloučil se a paní se na mě tak hezky i když trošku smutně dívala.

Když jsem vystoupil tam u nás, měl jsem žízeň, tak jsem si dal ještě před večerkou s místníma bezdomovcema dva lahváče a pro jistotu si vzal ještě pár sebou.

Jenže na ně už nedošlo. Sotva jsem otevřel dveře, začal jsem cítit neuvěřitelnou bolest v břiše. Práskl jsem dveřmi a mazal hledat vysvobození na záchod. Trošku se mi ulevilo, tak jsem se osprchoval a otevřel si lahváče. A najednou zas. Tlak, útěk a chvíle pocitu uvolnění.

A za chvíli zase. A o hodinu později už ležím zkroucený na posteli. Ještě jsem se snažil si spravit chuť dalším pivečkem, ale jen jsem ho otevřel, zase ty křeče v břiše..

Bylo to jako nezastavitelný kolotoč. Celý schvácený a zpocený jsem lítal z gauče na záchod a zpátky.

A v jedné přestávce, když jsem odpočíval na gauči mi to došlo. Blinčiky. Hned se mi zdálo, že ten moučkový cukr byl nějaký divný. A ten smutný pohled té Rusky.. Byl jsem doma. Najednou jsem měl jasno v hlavě. Tak to nebyly kecy, Rusové nás pomalu likvidují Novičokem. Ale proč já? Proč zrovna já?

Co budu dělat? Prý je to nakažlivý a za dva dny se vrátí rodina domů, najdou mě na gauči nebo záchodě, sáhnou na mě a bác, taky se nakazí..

Z posledních sil přemýšlím jak to udělat, abych je nenakazil. Já osobně se už smířil s tím, že se blíží moje poslední hodinka, ale je zachránit musím. Koukl jsem na hodiny. Jedenáct, to ještě není tak pozdě. Vytočil jsem číslo svého spolužáka ze školy, který to dotáhl až k lékařské kariéře.

Byl krapet nevrlý, ale když jsem mu vysvětlil co se děje, zvážněl a řekl mi, že k nám posílá sanitku a protichemickou jednotku. Bylo mi to už jedno a ztrácel jsem vědomí. Ještě jsem stihl se doplazit ke dveřím a pootevřel jsem je. Pak blik a najednou jsem byl ve tmě. Tak takhle to končí, pomyslel jsem si..

„Ty jedno vožralý hovado, zničil jsi mi kariéru“, slyšel jsem jakoby z dálky. Ještě pořád jsem se cítil mizerně a bál jsem se otevřít oči, protože jsem si nebyl jistý, jestli namísto v nebi nejsem v pekle.

Ucítil jsem jak mě uchopila něčí ruka a třásla se mnou. „Vstávej ty dobytku jeden“. Pomalu jsem otevřel oči a nade mnou Mirek. Můj spolužák. Tvářil se pěkně naštvaně. „Vy jste mě zachránili“ zeptal jsem se a málem jsem se rozplakal dojetím..

„Jo zachránili a ty si to všechno pěkně zacvakáš“ řval na mě. Nechápal jsem. „Už ta dali i do novin ty jeden debile“ pokračoval v monologu. Mně to bylo všechno jedno. Žil jsem. Jsem jako ti Skripalovi, napadlo mě ihned. Hrdina. Jupí..

A pak začal Mirek řvát ještě víc. O tom jak policajti ohradili celý blok domů v okolí, jak evakuovali sousedy a jak hledali v našem bytě stopy jedu. Taky přidal historku jak zatkli tu ruskou prodavačku, která když ustala vřava a byla odvezena policií do výslechové místnosti, si na mě okamžitě vzpomněla a přiznala, že jsem tam byl a že mi napadaly blinčiky pod stůl a že jsem odešel bez placení..

Začínal jsem se rozpomínat. Aha, tak proto ten smutný pohled, napadlo mě.

Pak Mirek beze slova odešel a asi po hodině do pokoje nakráčela delegace. Muži i ženy. Nejprve se na mě štítivě dívali a pak si vzal jeden z nich slovo. „Víte, už jsme to pustili do světa, a teď to budeme muset dohrát do konce, a jestli z toho chcete jakžtakž vyváznout, budete hrát s námi.“ Díval jsem se nechápavě. V tom začala hovořit jedna z přítomných žen a vysvětlila, že budu oběť ruské snahy o likvidaci českých občanů a že se nemusím bát, jelikož mě vyspělé západní zdravotnictví zachrání a já to přežiji..

Začal jsem se potit a vyschlo mi v krku. „Tak jo“ zareagoval jsem a dodal prosbu, zda by se nenašlo někde jedno vychlazené pivečko, protože se to musí zapít.

A opět ty štítivé pohledy a jeden po druhém vyšli z pokoje a na jejich místo přišel policista a koukal na mě..

Po týdnu jsem byl propuštěn do domácí péče. Těšil jsem se na manželku a děti. Nikdo doma nebyl. Jen přeházené věci jak technici hledali zbytky jedovaté látky. Na stole dopis. Otevřel jsem ho a tam zpráva, že mě manželka opouští a že pokud nepůjdu na léčení, neuvidím už ani děti…

Zatracený Novičok, pomyslel jsem si. Ale co, hlavně, že jsem ten ruskej útok nakonec přežil. Ulevilo se mi. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem tu tašku s lahváčema strčil za sedačku. Byla tam..

Tak na zdarovje...

Štítky článku:

prestiž 1: 11,03 přečteno 146×

1 Hodnotit článek 7

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

O tom, jak jsem přežil útok Novičokem..

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse