Necenzurujeme.cz

Proti komunistům je potřeba stále bojovat…

Je sice pravda, že už to nějaký ten pátek bude, kdy Václav Havel vyprovodil Adamce přátelským poplácáním po zádech z vrcholné politiky, ale člověk musí být neustále ostražitý a proti komunistům bojovat vždy a všude….

Vydal jsem se tedy na válečnou stezku a kde jinde svůj boj začít, než v Kauflandu, místě, kde se dá narazit na nejvíce kovaných komunistů pohromadě.

Už při vjezdu s parádním vozíkem jsem cítil takové to mrazivé a zároveň vzrušivé šimrání z něčeho velkého.

A hned u zeleniny, která je na kraji, jsem si vyhlédl dvě potencionální komunistky v šátcích a vyzbrojené holemi. O několik okamžiků později je doplnil zřejmě taky komunista, který se mezi ně přišoural a pokřikoval na ně něco ve smyslu, že se na to droždí vysere, protože ho nemůže najít. A to mne utvrdilo v tom, že je vše na dobré cestě..

Nenápadně jsem zaparkoval svůj vozík mezi jejich, a tichým hlasem jsem směrem k nim prohodil:

„No to je hnus tyhle brambory, to za komunistů bývaly mnohem hezčí“ a vyčkával jsem na jejich reakci. Po třetím opakování jsem si uvědomil, že mne asi díky naslouchátkům, která měli v uších neslyší.

Upustil jsem tedy mazaně bramboru na zem směrem k nim a vyvolal jejich pozornost. Všichni tři potencionální bolševici se na mne na kratičký okamžik podívali a já využil toho momentu, naklonil se k nim a na celý supermarket jsem zařval znovu svou větičku o komunistických bramborách..

No jooo, já to tušil. Babky se hned chytly a začaly přitakávat. Dědek ne, ten zřejmě ještě pořád řešil to droždí a tak jsem si ho nevšímal.

„Děvčata“ povídám těm dvěma a spustil jsem asi pětiminutový monolog na téma lepšího života za komunistů. Když jsem skončil, podíval jsem se na ty dvě a věděl jsem už přesně, že jsem právě odhalil tajnou komunistickou buňku. Po chvíli se mne jedna z děvčat optala co, že jsem to vlastně říkal. Taková provokace…

Já už měl jasno a tak jsem započal svůj boj. Popadl jsem jejich vozíky a oba dva odvezl na druhý konec obchodu. Tam jsem jim naládoval do vozíků luxusní západní zboží jako arašídový máslo, vynikající americké pivo jehož název jsem už zapomněl a francouzskou paštiku. Všechno pěkně po krabicích. Tetelil jsem se u toho blahem, jak jsem těm komunistkám pěkně zavařil…

Když se na kraji uličky objevil ten dědek a šermoval holí směrem ke mně, kvapem jsem se vzdálil.

Zastavil jsem se až u pultu lahůdek a najednou vidím ty hrůzu. Ruské vejce. Tak takhle tedy ne, přátelé, napadlo mne v duchu. Ihned mne ovládl geniální nápad.

Vydal jsem se směrem kde jsem předpokládal, že by mohly být školní a kancelářské potřeby. Asi po půl hodině jsem stanul konečně před přihrádkou s vodovkama. Nenápadně jsem si jedny společně s kelímkem a štětcem vložil do vozíků a jakoby nic jsem mířil zpátky k lahůdkám. Cestu jsem si docela pamatoval a tak mi to zabralo jen polovinu času z cesty tam.

Zařadil jsem se do fronty mezi důchodce a sledoval, který z nich by si snad chtěl koupit právě Ruské vejce. Nikdo. Ale jeden strejda po nich celou dobu pošilhával, to mi neuniklo, ale asi nenašel odvahu o něj požádat.

Když jsem se dostal na řadu, sehrál jsem předem připravenou scénku. Sklátil jsem se na pult s tím, že mi je zle a podstrčil jsem prodavačce kelímek se žádostí o trochu vody. Byla ochotná a po chvíli jsem už usrkával a ujišťoval okolí, že není třeba volat záchranku.

Všechno potřebné jsem už měl připraveno. Teď už jen opět odlákat prodavačku od chladící vitríny v jejichž útrobách se nabízela ta vejce.

Jelikož jsem velmi pohotový člověk, hned jsem dostal nápad. Požádal jsem prodavačku, aby se podívala zda náhodou nemá vzadu osmikilovou šišku šunky, že bych ji moc potřeboval.

Chvilku na mne sice blbě čuměla, ale pak odkráčela. To byl ten správný okamžik pro mne. Namočil jsem štětec a pěkně ho obarvil černou barvou. Než bys řekl švec, začmáral jsem sklo vitríny tak dokonale, že prostě nikdo z nakupujících už neměl šanci tu ohavnost v podobě Ruského vejce spatřit.

Dal se do mne takový ten pocit z dobře odvedené práce. Usmíval jsem se sám nad svým výkonem, když v tom přede mne prodavačka položila tři šišky šunky s tím, že v jednom kuse to asi těžko někde pořídím. Chtěl jsem to odmítnout, ale nechtěl jsem vyvolat rozruch dokud barva řádně nezaschne. Naskládal jsem tedy šunky do vozíku k vodovkám, štětci a poloprázdnému kelímku a vydal se hledat další náznaky komunistického zla.

To jsem tedy vlezl do obchodu pomyslel jsem si, když jsem nad mrazícím pultem zahlédl ceduli, která oznamovala akční slevu na Ruskou zmrzlinu. To vám bylo hnízdečko, to bylo semeniště komunistů. Mladí staří, ládovali zmrzlinu do vozíků.

To musím zarazit, uvědomil jsem si a nenápadně jsem se přiblížil k nakupujícím a začal ty zmrzliny z jejich vozíků házet zpátky do mrazáku. Všechno by bývalo šlo jako po drátku, kdyby si mne nevšiml takový veliký, ramenatý asi dvacetiletý komunista.

„Hrabe ti debile?“ zaječel na mne.

Viděl jsem pohledy ostatních, které se zastavily na mně. Nebyl čas na nějakou fyzickou obranu a tak jsem se jim všem snažil vysvětlit škodlivost Ruské zmrzliny na jejich myšlení..

Ani nevím jak, ale najednou jsem seděl mezi šunkou a vodovkama a ten mladík mne tlačil směrem k východu.

Jak si tak frčím mezi regály, co čert nechtěl, zjevil se ten dědek co hledal droždí. Už ho našel..

A když mne spatřil, paměť mu zřejmě sloužila dobře, tak v okamžiku kdy jsme ho míjeli, mne dvakrát přetáhl tou jeho holí. Ještě teď mám na zádech šlinc..

Mladík se mnou zaparkoval u kasy. Chtěl jsem namítnout, že jsem ještě nenakoupil vše pro co jsem přišel, ale asi třicet metrů ode mne se šouraly ty dvě komunistky, co jsme jim sebral vozíky.

Tak jsem naházel šunku, vodovky, štětec a už prázdný kelímek jehož obsah jsem měl na gatích na pás a rychle zaplatil.

Sice moje mise proti komunistům byla úspěšná jen na půl, ale měl jsem ze sebe dobrý pocit. Pocit dobře odvedené práce.

Zároveň jsem si slíbil, že ve svém započatém boji neustanu a tak se komunisti co chodí do Alberta, mají na co těšit…

Prostě ideologický boj nikdy nekončí a je potřeba bojovat i kdyby na chleba nebylo..

No, to mi připomnělo, že jsem dostal doma vynadáno, protože původně jsem šel právě pro ten chleba…..

Ale to nevadí, každý boj má své oběti. Až mi manželka zruší zaracha, uvidíme se v Albertu :-)

Štítky článku:

prestiž 1: 8,96 přečteno 418×

16 Hodnotit článek 17

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Proti komunistům je potřeba stále bojovat…

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)
elhombret:
Můj odhad - 4.-5. třída ZŠ.

V interní diskusi je 1 příspěvků | poslední příspěvek 31. 8. 2016 19:45 || Diskutovat

Facebook diskuse