Necenzurujeme.cz

Nejen sestřičky, ale i doktorka práv hebce píchá

ANEB: KDYŽ SI MYSLÍTE, ŽE JSTE V POHODĚ, MŮŽETE BÝT, BYŤ JEN NA PÁR HODIN, DOSLOVA V PRDELI, ANIŽ BYSTE TO TUŠILI, protože v ní už třeba jste, jen to ještě nevíte. Omlouvám se, ale slušněji to napsat nejde, až dočtete, pochopíte. Pokračování blogu „Sestřička co hebce píchá, který naleznete ZDE

Dlouhé pondělí 19.12.2016:

Tak se omlouvám za čtyřdenní odmlku, ale měla svůj pádný důvod. Jak říkám, u mně platí Murphyho zákony na 100 %. Tedy, pokud se něco může stát, tak se to stane. Jenže mně se stávají i věci, co se teoreticky stát nemohou. Prostě, někdy si člověk myslí, že je v pohodě, ale přitom je v danou chvíli už v prdeli, jen to ještě neví. No, moje peripetie znáte, dlouhodobý kašel, silná dušnost a dlouhodobé masivní otoky nohou několik let, léčené okresním zdravotnictvím Furonem, namísto vypátrání příčiny tedy odstraňován pouze následek. Tento stav trval celých 6 let. Vzpomněl jsem si, jak před jmenováním ministrem, pan Ludvík obrátil svůj názor o kuliších: "Je mojí prioritou, aby byla zachována lékařská péče, která je dostupná pro všechny bez ohledu na jejich finanční situaci. Musí zůstat, že přijdete k lékaři a máte jistotu, že ať jste docent, nebo zedník, dostanete úplně stejnou péči." Inu, hlavně že chlapec před tím razil systém kulichů. Podle toho jeho sloganu jsem si ale připadal dosud v našem okresním zdravotnictví spíš jako popelář, nebo mukl. Tak, to je to rovné zdravotnictví pro všechny podle ČSSD. Takto vypadá (zejména některé okresní státní) zdravotnictví podle pana ministra, prostě to „bezplatné zdravotnictví kudrnáče Sobotky, co je bez „poplatků“.

Pan ministr paradoxně před tím řediteloval 15 let v Motole. A až tady v Motole zjistili, že je to stávkováním srdíčka, jež nedopumpovává a má arytmii. Budiž jim za to dík.  Tak mi udělali katedr, kde se nezjistilo nic negativního a následně defibrilaci na srovnání, která se nepovedla a arytmie trvala dál. Takže kapačky a do nich různé přísady, pigára na ředění krve do pupíku, prostě rutina :-). Nadešel den D, v 16,11 jsem byl odvezen z pokoje na JIP, následně uspán, defibrilován a v 17,08 mi bylo po probrání oznámeno, že se akce podařila a srdíčko je srovnané, 8 minut na to se radostnou novinu na místě dozvěděla partnerka. A tak jsem zajásal, že mne v to pondělí odvezou na pokoj a ve středu půjdu dom a postavím a nazdobím stromek a zabalím dárky. No a v 19,10 h. jsem už byl na pokoji a v dobrém rozmaru. Jen jsem zase zapomněl na toho Murphyho nevěda, že vše je jinak. Tedy brzy bude. Prostě netušil jsem, že za hodinu zjistím, že je vše (nelze říct jinak) v prdeli.

 

Dlouhá pondělní noc z 19. na 20.12.2016, aneb nedokončená cesta s Charónem:

Tak si tak hezky ležím v nemocniční postýlce, sním o tom, jak ve středu pojedu domů a po cestě si dám držkovou polévku a vídeňský řízek s vídeňským salátem v Popovičkách (doporučuji). Prostě klídek, smskuju si s partnerkou, jak to spácháme o svátcích a že si mne asi ve středu odpoledne odveze dom. Mám tak nějak trochu sucho v puse, tak se napiju, jenže za 5 minut zase sucho. V 17,27 naměřila sestřička tlak jen 85/78, ale s partnerkou si píšeme, že to bude normoš po defibrilaci. Nebylo. Ve 20,31 tlak 54/39, 20,47 do kanyl nasazeny kapačky, mám pocit, že tečou proudem, ale nezabírají, vše se se mnou točí, nevidím nic na obrazovce TV která ječ ode mne jen 3 m, jen barvy.... 20,50 h tlak 51/33, avizuju, že skoro nemůžu dýchat, je u mne lékař a někam volá. Nasazuje další infuze, do kanyl to snad teče proudem, ale v 23,10 h tlak 48/31, lapám po dechu, volají na JIP. Mám strach, že jedu na druhý břeh. Mám pocit, že slyším šplouchání vesel převozníka Charóna.......

 Ve 23,42 hod. Naložen a jedu. Naštěstí ne na loďce s ponurým veslařem, ale na posteli, kterou řídí zřízenec v bílém. Když mne překládali na postel, najednou jsem se nemohl nadechnout. Vůbec. Prostě jako byste měli jen ústa ale plíce ne. Vykřikl jsem, že se nemohu nadechnout. Pak toho moc nevím, jen hemžení lékařů a sestřiček kolem mne, jaké jsem ještě nezařil a nikdy už zažít nechci. Pak jsem 2 x za sebou ze sebe „vyndal“ i to, co jsem nesnědl..... Motal se se mnou celý pokoj, celý svět a pořád jsem měl pocit, že slyším to šplouchání vesel. Uvědomil jsem si, že nemám mince, včera jsem je v automatu promrhal za kávu. Myslím, že nejsem srab, ale strašně jsem se bál. Pak se to trochu zklidnilo. Nade mnou pípal monitor, do dvou kanyl cosi teklo, čidlo na ukazováčku, permanentní měření tlaku každých 10 minut. Kyslík přes „brejle“ do nosu. Tři metry ode mne lékař a tři sestry. Začal jsem si dávat šanci, i když mi bylo neskonale zle.

 

Úterý 20.12.2016 – Charón se odkládá:

Bál jsem se usnout, ale dali mi něco na spaní. Po druhé hodině po půlnoci jsem usnul, spíše odpadl, abych se za 4 hodiny, v 6,20 probudil a se strachem se podíval na monitor. Nic moc, horní tlak těsně nad 50 :-(, blbě se mi dýchá, brní mne obličej a hřbet ruky. Vesla už ale neslyším. V 8,44 tlak 57/40, to jsem nikdy v životě neměl, až tady. A Vánoce jsou v prdeli, tohle na Ježíška doma nevypadá. Je mi pořád strašně zle. Pan doktor Jiří Vejvoda na JIPu ale čaruje: v  16,34 tlak 86/47. Na pokoji je to „záživné“, ležím uprostřed. Vlevo za plentou starší paní, co pořád někam hodně nahlas telefonuje a přepíná mezi TV Prima a Nova, hezky pěkně hlasitě puštěné. Vpravo za plentou leží hodně starý pán a pořád strašně nahlas mluví sám se sebou. Klidně ve tři ráno. A vyhazuje věci z postele. Konejšivé domluvy perzonálu ignoruje. Buší mi to do hlavy, ale aspoň vím, že žiju.

 

Já vím že je starý a že o tom neví a nemůže za to, ale je to šílený. Zase spustil, tak jsem na něj houknul, že tu jsou lidi, co potřebují spát, že je na kardiu a pokud v tom co dělá, hodlá pokračovat, poprosím pana doktora, aby jej přemístil do Bohnic. Vím, bylo to tvrdé, ale pak bylo naprosté ticho. Asi tyhle věci někdy chtějí řešit takto. Na druhou stranu mi ho bylo líto. Kdoví, jak na tom budu já v jeho věku. Za rok asi budu bydlet s partnerkou přímo u Vltavy. Tak podepíšu, že pokud bych takhle měl blbnout a trápit jí, ať mne radši i s vozejkem do tý Vltavy strčí. Ne fakt, dnes chápu pana Brodského, Tigrida a další. Nechtěli vidět, že by se z nich začaly stávat trosky, nechtěli být na obtíž blízkým..... K tomu je třeba obrovský kus odvahy. No, 23,32 h tlak 119/68. Na radu pana doktora jsem v posteli začal cvičit a projevilo se.

 

Středa 21.12.2016 – Kolem postele a zpět a hezky 5 minut:

Dnes ráno je o něco lépe. Povoleno max. 1,4 lt pití za den, raději jen litr, abych se rychleji odvodnil, protože na plicích je stále trochu voda a hůř se dýchá a dráždí to ke kašli. Jídlo je katastrofální, ale to neřeším, partnerka mi přivezla něco na přilepšenou, tak si místní stravu vylepšuji, jen na JIP vcelku logicky není lednička. Ale aspoň sem by mohli dodávat kvalitnější stravu. Lékařská péče je tu exelentní, jídlo horší než ve vězení (stačí porovnat na netu). Socani a ÚS zatrhli nadstandardy ve zdravotnictví. Prý by to bylo nespravedlivé. Magoři. Naopak, to, že to zatrhli, je nespravedlivé !!! Lidé s vyšším platem jsou povinně „sociálně“ solidární a tak značně přispívají lidem s nižšími platy. Ale pokud se sami ocitnou v nemocnici, NESMÍ mít nadstandardní služby a péči a nesmí si ji ze svých zdaněných peněz zaplatit?

Nesmí odměnit lékaře za skvělou péči? Prostě jen drž hubu, plať daně a vol nás? Tak to tedy neeee holoubkové, ani náhodou kudrnáči Sobotko, po Vánocích končíš a běž si třeba k Turkovi. Socani se tváří že je to zadarmo, ale aby to nezkolabovalo, lejou do toho peníze z našich daní a zbytek rozkradou, takže zaplatíme trojnásobek, než kdybychom si tu lékařskou péči připláceli. Ale to jsem se nechal unést. V úterý navečer mi MUDr. Vejvoda řekl, že to moc na propuštění na svátky nevidí, ale že se uvidí. Jednak jsem stále zavodněnej a pak nízkej tlak. Ale řekl, že mám zkusit začít pomalu chodit kolem postele, co hadičky a kabely dovolej. Tak jsem začal, každou hodinu 5 minut kolem postele s hadičkama a drátama v ruce jako pako, pak v sedě na posteli 5 minut cvičení nohama.

Celý den se díky chození a cvičení držel horní tlak na 100, rekord byl 122/78. Prostě, chci domů !!!!! Co mne ale doslova rozsekalo, byla středeční noční příhoda s ukrajinským zřízencem. Jednak byla horší domluva, takže bylo třeba holých vět a opakování. Začalo mne silně tlačit v břiše na velkou, nebyl jsem 3 dny. Tvrdil že nemožno, že nesmím chodit (WC bylo od postele cca 7 metrů). Sdělil jsem mu, že mám od pana doktora povoleno až nařízeno chodit kolem postele a cvičit a že jsem ten den kolem postele našlapal dobrý kilák. Šel se podívat do papírů a vrátil se se slovy: „Chóodit kole póstele áno, napsáno, chodit na záchod nenápsánó, záchod nejde.“ Inu, zalapal jsem po dechu a radši to vzdal, nebylo to ještě zcela akutní.

 

Čtvrtek 22.12.2016: Krátká kardiomíle, aneb nad obzorem svítá:

Horní tlak od 6,30 do 8,30 držen v rozmezí 98 – 118. V 8,30h. rozhodl MUDr. Vejvoda že jdu zpět na oddělení a v pátek domů. Nastalo balení, sestřička přistavila pojízdné křeslo. Tašky a notebook jsem měl sbalené, ale nebylo mi jasné, jak se to pobere. Ve chvíli, kdy mi napadlo, že by to chtělo nákupní vozík z Tesca, s ním sestřička přijela (doufám že ne z toho Tesca).

Asi ho dovezla za odměnu, že jsem jí den před tím vysvětlil, jak u jejího nového mobilu přehodí klasické focení na autoportrét a zpět. Při ukázce jsem jí blejsknul :-).

Snažil jsem se nenápadně nápadně mobilem dokumentovat dění a frmol na JIPUu (sestřičky se snad na minutu nezastavěj), jen pana doktora Vejvodu jsem zvládl z bokozadu a na netu jeho fotku nenašel :-(. Ale všichni na JIPu byli skvělí, i zde sestřičky zde hebce píchaly. Doslova všechny a pochopitelně injekce.

V 9,50 h začalo balení a v 10,40 jsem byl už na svém původním pokoji číslo 10. Krátká kardiomíle jsem začal říkat chodbě na lůžkovém oddělení kardia. Pan doktor doporučil pohyb na zvednutí tlaku. Tu chodbu jsem „dělal“ 4 x denně desetkrát tam a zpět.  Řeknete si, že je to nic. Řekl bych si to taky, nemít den před tím tlak 57/40.. Inspiroval mne film s Hanksem „Zelená míle“, tak já mám kardiomíli.  Odpoledne přišla paní doktorka, a že prý mám ještě trochu oteklé nohy a že tedy zítra domů ne. Tak jsem sdělil, co mi řekl pan doktor na JIPce. Netvářila se sice zcela odmítavě, spíš tak neurčitě, jako že „uvidíme“, či se ještě „domluvíme“. Tak mi držte palce, já chci domůůůůůůůůů. Celé odpoledne jsem poctivě chodil krátkou kardiomíli po chodbě. Naděje žije, ve 21,10 tlak 130 / 80, měřeno tou moc hezkou rusovlasou sestřičkou (pro zrzečky a brunetky mám slabost), která mne navíc zase hebce píchla. Do břicha. Však už víte. Prý ho mám už celé rozpíchané a plné modřin. Ale žiju :-).

 

Pátek 23.12.2016 – Deme domů, pane Berka, deme domů..

říkám si v duchu známou větu z filmu Romance pro křídlovku. Moc jsem toho na dnešek nenaspal, jak jsem byl nervózní. Usnul jsem kolem 2,30 po půlnoci a uspal jsem se fajn filmem, který jsem již viděl, ale doporučuji – „Zabij mě třikrát“. Poslední hláška nemá chybu: „Ano … za hodinku jsem tam. Mhmmm… ooh, nebo spíš za dvě …. eeeh, to mě poser“ – je ale třeba vidět film, jinak to nic neřekne.

No, to jen tak na odlehčenou, neb jsem byl nervní jak březí vlk a zmatený jak luční včela, nevěda, co bude. Před šestou mne probudila sestřička, odebrala snad hektolitr krve a změřila tlak. 140/100. No, dolní nic moc. To mi potvrdila i paní doktorka před devátou, když se na mne přišla podívat.

Na můj dotaz, zda mne pustí se trochu ošívala, bylo vidět, že se jí moc nechce i proto, v jakém stavu jsem byl před třemi dny a hlavně proto, že byla perfektně pečlivá. Nakonec řekla, že to probere s paní primářkou. Kolem desáté bylo radostněji, sestřička se mne přišla zeptat, jestli budu potřebovat sanitku na odvoz domů. Pak mi paní doktorka potvrdila propuštění domů. V 11,45 dorazila partnerka a začal jsem balit. Pak přišla paní doktorka s propouštěcí zprávou, která nebyla až zas tak veselá a dostal jsem v dobrém kázání, co bych měl a neměl. No přátelé, nic moc. Ale jak jsem psal, žiju a dýchám. Sestřička mne zbavila poslední kanyly a já obešel celé oddělení, abych se rozloučil a popřál svátky. Najednou jsem zjistil, že jsem zjihlej. Prostě jsem si za těch 14 na všechny ty lidi, co se o mne starali a zachránili mi život, zvykl.

Sestřička Zdeňka Poláčková je takový místní kardiosmíšek a diblík. A tak, aby o svátcích zvedla "pacošům" trochu náladu, pobíhala po oddělení takto (díky sestři):

Sjeli jsme výtahem do prvního patra, vyzvedli léky a vyrazili do Alzy vyzvednout tlakoměr, protože je třeba, abych se hlídal a byl hlídán. No a pak hajdy dom. Už v nemocnici jsem se rozhodl, že po té příšerné nemocniční stravě uděláme zastávku v Jílovém u Prahy, v restauraci Florian a předem jsem si vybral. Tak jsem hned mezi dveřmi objednal slepičí polévku a svíčkovou. Byl to kulinářský koncert. Na to, že Jílové je malé městečko, tam vaří skvěle a ceny odpovídají. Polévka, svíčková, pivko, minerálka a laté dohromady za 400,- Kč. Ale jak říkám, bylo to skvělé.

Domů jsme dorazili před pátou a hned mne začala vítat obranářka.

Partnerka musela zpět do Prahy a tam mne zanechala svému osudu. Vybalil jsem nákup a nasázel ho do lednice, vyrovnal si výstavku léků a zprovoznil tlakoměr. 136/74 je naprosto skvělé, pře čtyřmi dny jsem měl 48/31, takže dnešní tlak je zázračnej. Umínil jsem si, že udělám letos salát sám, ale zůstal jsem sedět na zadku u počítače a nic se mi nechtělo. Prostě jsem si užíval toho, že jsem doma a nic se mi nechtělo dělat. Ani jsem pořádně nevybalil. Užíval jsem si toho, že žiju a dýchám. Pročistil jsem maily, na pár odpověděl a udělal si k tomu kafčo a pustil film.

Druhé kontrolní měření 141/75. Nalil jsem si pivko a panáka a opatrně a pomalu vychutnával. Pak jsem si dal druhou Plzeň a ve 22,19 provedl kontrolní měření po tekutém mlsání: 137/67. Pohoda, pustil jsem se do salátu. V 02,15 bylo hotovo, ale pořád se mi nechtělo spát. Rozbalil jsem krabice s dárky, abych je zkontroloval a mimo jiné jsem si k nim pro případ, kdyby se mi začalo špatně dýchat objednal „oxyfit“, sprej s 15 litry kyslíku. Lahev za 1.100,- Kč byla ale prázdná. Tedy takhle kšeftovat se zdravím lidí a nepřímo je ohrožovat nedodáním potřebného, to je prasečina. Tu firmu čeká v úterý v lepším případě velmi nepříjemný telefonát.

Ale celkově jsem zůstal v klidu, jak píšu – dýchám a tedy žiju. Díky tomu se dnes na svět dívám s nadhledem a spoustu věcí, které mne dřív nenechaly v klidu, vypouštím jako nepodstatné. Protože podstatná je jen jedna jediná věc. Život. Balení dárků už bych nedal, je pátek, Štědrý den, 04,30 a já to jdu zabalit. Všem Vám, co jste sledovali moji čtrnáctidenní peripetii a drželi palce a přáli vše dobré moc děkuji, vážím si toho. Ani ve snu mi nenapadlo, že vás bude tolik. Ještě jednou díky moc. Přeji všem klidné, pohodové prožití svátků bez stresu a v Novém roce vše nejlepší, hlavně zdraví a aby nebyla válka.

Všem ve FN Motol, lékařům, sestřičkám, pomocnému personálu, všem, co se o mne starali, díky moc za vše, myslím, že hlavně za život. Hezké svátky a vše nej v Novém roce.

 

Pátek, 24.12.2016 – nejen sestřičky, ale i právnička hebce píchá 

Jak jsem psal v diskusi dříve, díky tomu, že mne z kardia v Motole pustili až včera, máme zpoždění. Salát jsem "dovařil" dnes v 02,30 po půlnoci. Vstával jsem ve 13 h a do ničeho se mi nechtělo, ve 14 přijela partnerka. Stromek venku na terase, doma binec, prostě se mi do ničeho nechtělo a pak jsem byl zesláblej. Tak jsme v pohodě dali kafčo a klábos. No, v 18,30 nám to nedalo a postavili jsme stromek. Binec pod ním je od sekerky, neb se kmen nevešel do stojanu. No a pak jsme zase chvilku klábosili. V 19,58 moje paní zjistila, že má každou fusekli jinou a chodí tak celej den. Inu, říkám pořád, že je ZAvesmírnojediný střevo a ona to sebekriticky přiznává :-). Binec na podlaze je od stěhování stromku a "obrábění" kmene. Ve 20,00 nám to nedalo, moje paní šla strojit stromek a já balit dárky, což z duše nesnáším a výsledek podle toho vypadal. Ale dávat si dárky v igelitkách z Tesca, to tedy ne.

Pro mne s jogurtem majolkou, pro ženu jen s jogurtem:

Ve 20,40 jsem se pustil do dokončování štědrovečerní večeře, spočívající ve zpracování a obalení a následném smažení panenky. Jíme zdravě, takže na olivovém oleji. Ostatně, tuk v kuchyni používám pouze při smažení řízků. Tak jsem ve 21,10 obrátil a ještě 18 minut. Pak si šmáknem a tak kolem 22 h začneme ježit. A to je ta výhoda. V té době bude většina z vás dávno najedená a dárky rozdané, budete koukat na Novu, někteří z vás se bohužel pohádají, pár lidí se dokonce rozejde. No a my budeme teprve ježit. Takže, někdy i zpoždění má své výhody. No a po naježení mne partnerka hebce právnicky opíchá, neb dostanu dnes druhé pigáro na ředění krve. A pak budeme jen tak tlachat, trochu snít, trochu plánovat.  Dnes mi moje paní definitivně schválila Mustang V8 cabrio v červené barvě a černé kůži s černým paketem a vymínila si černé elektrony.

Má pravdu, v té černé vypadají líp. Ten velký dárek se objedná mezi svátky, ale dorazí asi až v pozdním létě. Tak, o 30 minut později, než jsem předpokládal, řízečky dosmaženy, ubrouskem odsát zbytek oleje a zasedli jsme k večeři. Pane jo, to je slast po těch 14 dnech nemocniční stravy. Včera výborná slepičí polévky a svíčková a dnes vlastnoruční salátek a řízečky J. No a ve 22,00 dojedeno A ŠLO SE JEŽIT. Samé praktické a hezké dárky. Moje paní dostala mimo jiné čtyři skládací deštníky, neb ji znám. Vždy, když začne pršet, má deštník jinde, než kde se právě vyskytuje. Ale jak ji znám, stejně nakonec všechny čtyři skončí na jednom místě a bude moknout. No, ale snažil jsem se. Další zcela praktický dárek, který dostala, je rákoska s výsostným právem použití ve chvíli, kdy bych porušoval životosprávu a léčebný režim.

 

No a abych to neporušoval úmyslně v rámci provokace, rákoska je ratanová a velmi, velmi ostrá, takže budu hodnej. A nebudu provokovat. V zájmu vlastního zdraví. Ostatní dárky byly praktické a nemasochistické J. Přes přísný zákaz kupovat mi oblečení (málo kdo se mi trefí do velikosti a zejména do vkusu) jsem dostal jarní bundu a zázrak – moc se mi líbí. No a ve 22,40 bylo doježeno, zkontrolován tlak – 128/62. No, dolní nic moc, ale proti tomu, kde jsem byl před čtyřmi dny paráda.  No a pak jsme do půlnoci drmolili. Za chvilku budu dnes podruhé hebce opíchán mojí paní injekcí na ředění krve a půjdu zalehnout.

S ohledem na to, že jsem dolňák a moje paní má exelentní postavičku a zejména (jsem dolňák) exelentní zadeček a krásné štíhlé nožky, nechyběly na ně ani hebké punčošky. A protože o mé úchylce ví, tak i když si třeba jen večer zatopíme ve venkovním grilu a restujeme maso, nebo opékáme buřty, udělá mi tadost tím, co si vezme na sebe, když mi třeba ven přinese pivečko a panáčka :-). Je to skvělá ženská, fakt. Jako člověk, ta figura je jen třešnička na dortu, kterou si snad ani nezasloužím....



Tímto končím s téměř každodenním popisem mých životních peripetií za posledních 14 dní, perotože soukromí je soukromí, ale napadlo mne, že by bylo dobré se s vámi podělit o tento zážitek, abyste si začali víc vážit života, sebe, blízkých a nezabývali se malichernostmi. Tak, stahuji rolety, stahuji periskop a nořím se do 120 metrů. Taky nemusíte vědět všechno. Dnešek fajn, dárky taky, na ten červenej čtyřkolovej se těším, ale hlavní dárek jsme si dali 19.12.2016 ve 23 hodin. Díky JIPu v Motole a jeho lékařům a sestřičkám jsem přežil. A tak máme dál jeden druhého.

Hezké svátky všem a buďte na sebe hodní nejen o Vánocích.

A musím ještě jednou: Všem ve FN Motol, lékařům, sestřičkám, pomocnému personálu, všem, co se o mne starali, díky moc za vše, myslím, že hlavně za život. Hezké svátky a vše nej v Novém roce.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Štítky článku: absurdistánzdravotnictví

prestiž 1: 28,83 přečteno 1 066×

0 Hodnotit článek 28

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Nejen sestřičky, ale i doktorka práv hebce píchá

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse