Necenzurujeme.cz

... bo chamtivost

… no, jak pravíme u nas na severu, bo chamtivost…, ale včil, tož trochu doopravdy…

Otázka „Proč nám technický pokrok neumožňuje pracovat méně?“ je téma zvíci diplomové práce, ale nedostatek erudice mne tlačí do roviny selského rozumu, nebudu tedy dráždit kobru bosou nohou a zůstanu při zemi. Noviny, trocha internetu možná televize. A dopředu se omlouvám za, možná poněkud neakademický, přístup.

Asi bude dobré, se podívat trochu nazpět, nějakých 800 000 let. Rod Homo ovládl oheň. Nikdo jiný, jen on. Už tehdy jsme nebyli všichni stejní. Nejde o to, že tam blondýna, onde černoch, tady Asiat. Šimpanzi, nebo orangutani jsou taky každý jiný a přesto, že nás dělí jen 2% v genetické výbavě, oni oheň nezvládli. Prostě jsme byli v něčem jiném jiní. A třebaže ji nedefinuji, onu jinakost, položme právě ji jako první axiom – Každý jsme jiný.

Teď zdánlivý úkrok stranou. Odjakživa to byla informace, která byla tím rozhodujícím, co v krajním případě zachraňovalo životy. Biologové potvrdí, že vůdčí samice sloního stáda ví, kdy a kudy se dostat k vodě. A spolehlivě tak vodí své stádo. Nemyslím, že by jí její předchůdkyně tuto „informaci“ zatroubila do ucha, prostě ji tam zavedla a ona si cestu jen zapamatovala. Rod Homo to měl jinak. On dokázal zformulovat a oznámit, že za těmi kopci, kde vychází každé ráno ta žlutá věc, co svítí, vždy bude voda k mání, ať je jakékoliv sucho, na opačné straně pak rostou stromy, kde se lze bez omezení nasytit kdykoliv a mezi tím jsou lvi, tam nechodit. A máme tu druhý axiom – informaci, kterou umíme předat, přijmout a využít, bez nutnosti vlastní předešlé zkušenosti.

Teď už zpět k meritu věci. Neandrtálec neměl píchačky. Když šli kolem mamuti, zvedl se a šel lovit. Nebo jim šel naproti, třeba týden v kuse od slunka do slunka. A když ulovil a byl nasycen, přemýšlel, jak v zimě nezmrznout, nebo jak lépe a efektivněji lovit. Fakticky „pracoval“ neustále, pokud právě nespal.

Na konci neolitu se ale cosi změnilo. Dělba práce už nespočívala pouze v tom, že muži vyráběli nástroje k lovu a lovili a ženy s dětmi žvýkali kůže a chodili sbírat do lesa. Jinakost každého jednoho člena společnosti, a změna klimatu zapříčinila, že jeden lovil, jiný sil a sklízel a další to, co zbylo, vzal na záda a v jiné vesnici vyměnil, za to, co v jeho vesnici postrádali. A tam si všiml, že oni nenosí na zádech, ale vozí na oslech. Osla mu sice nedali, ale odešel s informací. Za nějakou dobu pak všichni v jeho vesnici, kterým to bylo k užitku, vozili na oslech. Pořád neměli píchačky, jen měli stále více času přemýšlet. A ještě jako bonus k tomu všemu, rod Homo prosperoval…, anebo právě proto.

Po nějaké době si pak kdosi, tak trochu jiný než ostatní, uvědomil, že může slíbit, že cosi nabídne (ochrání, zažene zlé duchy, přivolá déšť, nabídne někomu jinému pole, které dříve obhospodařoval on sám), když za to něco dostane. A začala směna ve vesnici a náhle máme kasty. Sice pořád nebyly píchačky, ale už bylo zapotřebí si ohlídat, aby ti, kteří nebyli tak progresivně jiní, stihli, kromě sebe, i ty jiné nakrmit, ošatit, postavit jim obydlí. Těm prvním tak k plnění onoho slibu, přibylo hlídání a během toho hlídání měli zase spoustu času přemýšlet, jak systém vylepšit. Někteří jiní spočítali, že netřeba od slunka do slunka, další jiní si všimli že vítr, nebo voda, kromě neplechy umí roztočit kolo, a další pak že některá bylina srazí horečku lépe než jiná.

Díky tomu všemu, společnost dokázala vyrábět stále rychleji, kvalitněji, efektivněji a uměla udržet pokrytí potřeb všech svých členů i s tím, jak rostla, aby si později pak i dokázala vysvětlit proč. A vylepšovali tak dlouho, až jsme skončili u píchaček a jednu třetinu doby trávili tím, že kromě statků pro sebe, tvoříme i statky pro jiné.

Dnes by se už mohlo zdát, že při technologické úrovni, které jsme dosáhli, fakticky nic nebrání, abychom z oné třetiny začali ukrajovat. Jenže to bychom nesměli být každý jiný. Ono si totiž někteří jiní než ostatní všimli, že prakticky netřeba cokoliv vytvořit, a přesto inkasovat a při tom se bohorovně tvářit, že tvoří. A co více, dokázali o své „prospěšnosti“ pro společnost přesvědčit i ty „hlídače“, rozuměj, dnes vlády.

Taxikář si spočítá, aby zajistil rodinu, že musí odjezdit tolik a tolik zaplacených kilometrů. Má dvě možnosti. Když je odjezdí, vzít si volno a do konce období, odpočívat, užívat si statků na které si vydělal a které zcela pokryjí jeho potřeby. Nebo jezdit dále a vydělat si více, neřešme důvod. Podstatné je, že každý z nich je jiný a rozhodne se jinak. To, že je společnosti prospěšný v obou případech je nabíledni a je to možná i jedna z pobídek k tomu, aby tuto práci dělal. A pak jsou ti jiní, kterým je jedno, zda jsou nebo nejsou společnosti prospěšní. Opět neřešme proč, prostě holý fakt je jen ten, že jsou a pak to podstatné, společnost jim jejich přístup toleruje.

Je tomu tak, protože to jde. A když něco jde, mívá to jeden podstatný důvod: někdo to chce a vytváří předpoklady, aby to jít mohlo.

Vytvořily se předpoklady pro to, aby vznikla neužitečná kasta, která drtivou většinou „neškodí“ vědomě, jen jejich přínos pro společnost je, pokud ne zcela nulový, tak přinejlepším diskutabilní a aby byly naplněny jejich potřeby, je nezbytně nutná práce jiných. Těch, kteří ty skutečné hodnoty tvoří. Lhostejno, zda je to pokladní v supermarketu, hlídač na parkovišti, operátor výroby, stolař, zedník, policista, špičkový chirurg, učitel, hasič, fotbalista, vědec nebo zpěvák. Ti jiní, referenti referentů, výzkumníci prospěšnosti výzkumů, poradci, jak se úspěšně zadlužit, poradci poradců, mnohdy odpovědni pouze sami sobě, prodavači irelevantních informací, aparáty (ne)ziskovek, obchodníci se strachem, dodavatelé laviček co 300 tisíc to kus, hlídači hlídačů tak vytváří nezanedbatelný deficit jednoho z nejzákladnějších výrobních faktorů – práce. Podotýkám užitečné, produktivní, efektivní práce. Oni sami mají pocit nepostradatelnosti a k tomu všemu mají i vynikající schopnost svoji nepostradatelnost obhájit a co více, vytvořit další takto postižená „pracovní místa“, aby mohli čerpat to, co ti druzí vyrobí.

 Jde jim to, protože společnost je ochotna to tolerovat. Jejich hlavní komoditou je informace, nehmotný substitut, dokonce vyrobitelný bez jakýchkoliv dalších vstupů a na opačné straně neschopnost těch druhých vyhodnotit relevanci takovéhoto statku. Na konci neolitu by ti první nepřežili jedinou sezónu.

Onen pocit zbytečnosti vlastní práce tak mají převážně ti, kteří vytvoří skutečnou přidanou hodnotu a zdaleka to není onou prací samotnou, ale vědomím, mnohdy i pouhým podvědomím, že tomu tak prostě je a vědomí faktu, že s tím nejsou schopni, jako jedinci, nic udělat.

Zcela na začátku jsem zmínil chamtivost. Ať chceme nebo ne, je to v jakékoliv podobě základní motor veškerého vývoje rodu Homo. Tím je jako živočišný druh jiný, ode všech ostatních. Jakkoliv si pod tímto pojmem můžeme představit jakoukoliv pohnutku, jak vytvořit pro sebe prospěch, pro určitou jinakost je to ten nejzákladnější stimul. Není chamtivý továrník, který místo dvou na čtyři hodiny zaměstná jednoho na osm hodin. On jen ví, co je to přidaná hodnota, kde, jak a proč vznikla a ví, že i toho robota někdo musí obsloužit celých osm hodin a tuší že nemalou část jeho přidané hodnoty si odeberou ti jiní, kteří nevyrobí nic, a není schopen s tím cokoliv udělat, protože to společnost dovolí.

Štítky článku:

prestiž 1: 13,24 přečteno 277×

0 Hodnotit článek 7

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

... bo chamtivost

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse