Necenzurujeme.cz

Problémy nejen naší společnosti

Je docela smutné, že informace a podněty, které by mohly vést k řešení části níže uvedených problémů naše, ale i evropská politická reprezentace nevnímá. A pokud o problémech mluví, tak je jen bagatelizuje, aby je nemusela řešit. Ale k věci.

Zásadním problémem současnosti je nepříznivý demografický vývoj. Jde o dlouhodobý pokles porodnosti, což je tragický populační trend. Souvisí to s vývojem rodiny jako sociální a reprodukční entity, ale také se zdravím obyvatelstva. Jde i o známé, ale teprve v posledních letech politicky i mediálně přiznávané, důsledky změn věkové struktury obyvatel. Jen částečně na to má vliv dlouhodobě chybějící populační (rodinná) politika podporující perspektivní mladé rodiny. Náhradou chybějící reprodukce je imigrace, bohužel nikoli cílená, ale živelná (Rómové ze Slovenska, Ukrajinci, Vietnamci a stále častější asijští a arabští muslimové).

Problémová je v posledních letech také sociální soudržnost společnosti. Dochází k destrukci dílčích vazeb. Vyhrocuje se generační i etnická nesnášenlivost. Chybí hodnoty tradiční společnosti. Hlavním směrem rozvoje sociální soudržnosti by měla být podpora přístupu ke vzdělání a k informacím, kombinovaná s rehabilitací tradičních (i křesťanských) hodnot a modernizace státu a jeho funkcí. Právní systém a vymahatelnost práva představují slabinu stavu a vývoje současné společnosti. Politický systém je sice formálně novodobý, ale jeho fungování neuspokojivé. Nezdravé je prorůstání politiky, ekonomiky a také medií.

Hlásíme se k demokracii, ale dosud není tento systém dostatečně rozvinutý. V politické praxi se často postupuje, jako v minulosti centralisticky a občanský podíl na rozhodování je omezován. Je nutno prosadit ve vládnutí prvky přímé demokracie. K jejich zajištění je třeba vybudovat odpovídající vzdělanostní základnu v podobě nejen škol, ale všech institucí umožňujících vzdělání získat, rozšiřovat a upevňovat.

Posilovat je třeba i obecnou vzdělanost. Velmi smutné je, že věda a výzkum, universitní, akademický i individuální, je nedostatečně zajištěn nejen finančně, ale i organizačně. Ostatně motivace obyvatelstva k získání potřebných vědomostí zatím chybí, zájem je jen o humanitní obory (ekonomie a práva). Pro polistopadový vývoj české ekonomiky je charakteristická stagnace, aktivní rozvoj je jen extensivní (levná pracovní síla pro výrobní linky). Výkonnost je poměrně nízká a neodpovídá produkčnímu potenciálu. Zahraniční kapitál již kontroluje dvě třetiny české ekonomiky. Vysoký je podíl daňových odvodů do ciziny. Pro tuzemské podnikání chybí podpora investic, daňové zázemí, a také právní jistoty. Za velmi důležité pokládám také dosud zanedbávané životní prostředí. Bez ohledu na oficiální tvrzení totiž není dosud situace pod kontrolou, chemické zátěže jsou lokálně vysoké a průmyslová lobby občas vítězí nad přírodou i kvalitním životním prostředím. Náprava se děje pomalu a převážně jen pod mezinárodním tlakem. Mohlo by tomu pomoci zavádění ekologických daní, ale také zvyšování ekologické gramotnosti obyvatelstva.

Připomenout musím i pocit bezpečnosti, osobní i kolektivní, ten je v posledním desetiletí snížený. Stoupá zločinnost a to jak vnitřní, tak mezinárodní. Navíc je hrozbou terorismus a strach z použití zbraní hromadného ničení. K sociálním jistotám podle autorů patří zajištění bezpečnosti proti násilné i hospodářské kriminalitě, ale také politické korupci a zneužívání funkcí. Ani členství v Evropské unii a NATO neznamená samo o sobě jistotu o zajištění vnitřní a zevní bezpečnosti země.

Zajímavá myšlenka z internetové diskuze: „Politikové si neuvědomují podstatnou věc - jejich hříšky, které se dostávají na veřejnost, nejenže vedou k rezignaci veřejnosti na politiku (co je docela příjemné, protože "politikové" pak nemají konkurenci), ale postupně vytvářejí ve vědomí či podvědomí voliče pocit a názor, že v případě problémů je možný jen násilný zásah, že prostě politické jednání je vždy zmanipulovatelné. Tento defenestrační efekt zároveň likviduje jeden z hlavních sloupů demokracie - důvěru v politické a potažmo státní instituce. Žel bohu si tyto souvislosti konšelé a poslanci uvědomují zpravidla až, když mají sudlici, vidle či halapartnu v pozadí.

Dostanu se občas mezi lidmi a musím potvrdit, že tato situace již reálně nastala - lidé na politiku a smysl politických jednání rezignovali. Žádného politika ale zatím netrápí, že druhou stranou této mince je anarchie, chaos a občanská válka – nikdo se ani nesnaží běžného občan k důvěře v politický systém přivést“ a na závěr slova klasikova:

„ Každý člověk (podle mě), ať je sebenepatrnější, má právo na jeden hlas, ale není roven svému sousedu, který může mít stokrát větší cenu. V průmyslovém podniku (v akciové společnosti), hlasuje každý akcionář v poměru ke svému přínosu. Tak by tomu mělo být také ve vládě národa.“ „ Nevěřím v rozdíly společenských tříd. Kasty jsou archeologický pojem. Ale věřím, že chudí nenávidí bohatých a že bohatí se bojí chudých. Bude tomu tak věčně. Nemá smyslu kázati lásku ani jedněm ani druhým. Nejdůležitější věcí je vzdělávati bohaté, kteří jsou konec konců nejsilnější. Vzdělejte především měšťáka, on neví nic, naprosto nic. Snem demokracie není nic jiného než povznésti proletáře na úroveň měšťákovy hlouposti. Sen se částečně splnil. Čte tytéž noviny a má tytéž vášně.“

Gustave Flaubert (*1821 - †1880) – „Rozhovory o umění, Bohu, životě a lidstvu“.

Štítky článku:

prestiž 1: 8,84 přečteno 242×

0 Hodnotit článek 2

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Problémy nejen naší společnosti

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse