Necenzurujeme.cz

Česká politická kultura

Parlamentní hrátky jen dokazují nedostatek politické kultury poslanců i jejich stran. Někdy se to jeví jako snaha ambiciózních skupin a jednotlivců dosáhnout na zajímavá korýtka. Bez ohledu na tyto případy, občas do očí bijící (a není jich málo), je problém širší. Stav dnešní české politiky je dán tím, že za 51 let nesvobody (1938-89) bylo v Československu prakticky zcela zlikvidováno přirozené lidské občanské společenství.

Za Němců se všichni báli konfidentů a po válce už fungovala bolševická mafie, která nakonec získala moc a vraždila a uzurpovala občany jménem komunistických zákonů. Ti, kdo to přežili, a začali se zajímat o znovuvytvoření jakéhosi lidštějšího občansky orientovaného společenství v uvolněnějších 60. letech, skončili v r. 1971 na černých listinách a mnozí (někteří už dávno předtím) byli vystaveni tvrdým existenciálním tlakům, jimž mohli uniknout jen vstupem do KSČ nebo vstupem do služeb StB.

Mezitím se vyměnila generace, a nová generace se adaptovala na stávající poměry — rozhodovala se spíše zda utéct ze země, nebo si s pomocí známostí (a polomafiánských sítí) vybudovat svou existenci v zemi. Z celých akademicko-uměleckých kruhů tak v Listopadu zbyli jen ti, kteří si našli v totalitních poměrech svůj modus vivendi, což bylo možné jen tak, že si nesměli dovolit mít svůj vlastní politický názor a museli být zadobře s někým z bolševické nomenklatury. Chartisty chránila určitá publicita, kterou měli na Západě. Navíc to byl uzavřený klub, dostatečně profízlovaný, aby jej měli bolševici pod kontrolou, jak se ukázalo po zveřejnění Cibulkových seznamů.

Dávno předtím (nejméně rok), než nastal Listopad 89, připravovala se StB na to, že komunistický režim skončí a chystala sobě i bolševickým bossům ústupové prostory. K tomu nepochybně patřilo, že své lidi, kteří z hlediska veřejného mínění nebyli příliš spojováni s komunismem či StB, nasadila do klíčových, ne nepříliš nápadných postavení v důležitých institucích.

Když došlo k „revoluci“, podařilo se vytvořit dojem, že to nikdo nečekal a že jde skutečně o revoluci. Organizátoři spustili svou kampaň „nejsme jako oni“ aby lidé byli velkorysí k „poraženým“. A právě „poražení“ získávali do osobního vlastnictví státní majetky a s nimi i nemalý vliv politický.

Je hodně pravdy na tom, že tzv. sametová revoluce byl ve skutečnosti privatizační puč StB koordinovaný možná i KGB. Už v r. 1991 se podařilo zlikvidovat spontánně formované Občanské fórum, které vzniklo podle příkladu KANu z roku 1968. Nadšení mladých (ze značné části synků z bolševických či kolaborujících rodin) pod kontrolou StB bylo využito k vytvoření „hlavních stran“ — ČSSD a ODS.

Ukázalo, že v zemi v dané chvíli prakticky neexistují soudní občané (ani já jím nebyl), ale jen lidé opojení tím, že jsou osvobozeni od bolševických poměrů, a zaujatí vizí zbavit se všeho, co jim připomínalo socialistické poměry. Byli přesvědčeni, že po pádu komunismu všechno půjde samovolně ke svobodě, blahobytu a demokracii. Většina byla přesvědčena, že všichni lidé (až na komunisty) jsou v podstatě andělé, kteří dosazeni do veřejných funkcí už nebudou překážet samovolnému příchodu svobody a blahobytu.

O tom, že spravedlivé uspořádání společnosti vyžaduje mnoho přemýšlení, diskusí a úsilí, nikdo neuvažoval, protože snad všichni, kdo totalitu přežili, ji přežili proto, že si politiky „nevšímali“. Ani ti, kteří snad si byli vědomi významu politiky, neznali patřičné vzory politického chování a nevěděli jak má demokracie vypadat. A tak když se noví lidé zvolení či jmenovaní do funkcí ve veřejné a státní správě setkali s problémy, neměli po ruce nikoho jiného než profesionály ze „starých struktur“. Tak vznikly mnohé osobní vděčnosti, které v sílícím boji „o koryta“ měly stále větší význam.

Nevím, zda se dalo tomuto vývoji zabránit, když po padesáti letech nesvobody bylo dosaženo stavu, že v těchto funkcích mělo více než 90 % osob komunistickou příslušnost vyžadovanou existujícími předpisy. Vedle komunistů a jimi kontrolovaných organizací (včetně ROH a SSM) neexistovalo v zemi žádné organizační zázemí pro nezávislou komunikaci. Církve, které měly u lidí malou prestiž už od dob první republiky, byly rovněž prolezlé aktivisty StB z „Pacem in Teris“, takže se základem pro občanskou společnost stát nemohly. Soukromé podnikání bylo do roku 1990 prakticky kriminálním, či snadno kriminalizovatelným, činem. Neexistovaly ani žádné fondy pro podporu čehokoliv co by bylo organizačně nezávislé na komunistech.

To jsou důvody, proč byla situace Československa po Listopadu 89 podstatně horší než v Polsku či Maďarsku, kde soukromý sektor nepřestal existovat po celou dobu socialismu. V Polsku si navíc udržela slušnou nezávislost a vliv i římskokatolická církev, dík historicko-geografickým okolnostem (existence Polska byla ohrožována zejména protestantským Pruskem a pravoslavným Ruskem).

Dalším hendikepem Čechů byla skutečnost, že Československo patřilo (na rozdíl od Poláků a Maďarů) mezi vítěze II. světové války, takže komunismus přišlý z Ruska nepociťovali Češi jako tolik nepřátelský. Maďaři a Poláci, jejichž státy byly ve válce poraženy, vždy pociťovali komunismus jako režim, který jim byl nadiktován, a se kterým se sice mohou identifikovat navenek, ale nikoliv vnitřně. Počty členů „vedoucích dělnických stran“ a v Maďarsku, nikdy nedosáhly té masovosti jako v Československu, kde v r. 1988 byl členem KSČ každý 7. – 8. obyvatel. Připočteme-li rodinné příslušníky tak členové komunistických rodin v ČSSR tvořily celou čtvrtinu obyvatelstva.

To všechno jsou věci, o kterých dodnes nemluví české politické strany a neuvědomují si je ani novináři. Jsou totiž sami tomuto stavu poplatní svými předlistopadovými životy.

Štítky článku: demokraciehistoriepolitika

prestiž 1: 13,18 přečteno 135×

1 Hodnotit článek 10

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Česká politická kultura

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse