Necenzurujeme.cz

Připomenutí nejen pro soudce

V současné době, kdy dochází stále častěji k porušování zákonů i veškerých norem mezilidských vztahů, je bezesporu, kromě policejního vyšetřování, pro důvěru občanů velmi důležité soudní rozhodování. Chování některých soudců a státních zástupců, spolešně s průtahy v soudních jednáních k občanském důvěře nepřispívá. Při tom etický kodex advokátů i soudců je tím zásadním co má platit již od doby kdy se spory začaly řešit soudně.

Dovolím si citovat pár vět z jedné ze starších učebnic, ze kterých by si asi mnozí soudci, státní zástupci i advokáti, měli vzít příklad.

 

"A musí také všechno, co v našem veřejném životě je vybudováno na lži, zhroutiti se a pohřbí ve svých ruinách všechny, kdo vědomě křivdu činili prostředkem svých snah, a pak dostane se zadostiučinění spravedlivým, kteří se stali obětí předsudků a vášní stranických svou ctí nebo existencí. To vědomí povzbuzuje, abychom nebáli se býti spravedlivými.
Tímto vědomím a odhodlaností dáti svému přesvědčení výraz musí býti proniknut především soudce, muž (dnes i žena, pozn.citujícího),  který jest býti povolán, aby ve jméno společnosti rozsuzoval spory a rozeznal právo od křivdy - jemuž společnost dává moc, aby právu zjednal průchod a jiné k uznání práva donutil. Spravedlivost soudcova je potud snazší, že k rozpoznání sporu a posuzování činu nesprávného nepřistupuje bezprostředně ze vřavy vášní, dále, že před urážkami jest chráněn auktoritou svého úřadu, konečně tím, že v paragrafech zákoníka má oporu pro svůj úsudek, při čemž rozhodující slovo  má důvtip a inteligence umožňující chladnou úvahu.
Ale těžší je potud , že má větší odpovědnost, že výrok soudcův má býti projevem absolutní spravedlnosti, jemuž musí podříditi subjektivní smysl pro právo, mínění sporných stran a mínění veřejné o vině člověka souzeného. Při tom není vyloučen konflikt práva positivního, paragrafy zákoníka stylizovaného s právem etickým, a může se státi, že soudce musí odsouditi i proti svému lepšímu mravnímu přesvědčení. Než to je konečně věc, která mu činí těžkou povinnost souzení, ale býti spravedlivým nikoli; ten trpký pocit vyplývající z konfliktu přesvědčení právnického s etickým je právě důkazem jeho spravedlnosti, abych tak řekl osobní, a je li v jeho rozsudku utlačeno právo a dán vrch křivdě není to vinou jeho, nýbrž padá to na vrub organizace společenské.
Největší ohrozitel soudcovské spravedlnosti jest soudcovské sebevědomí, vyplývající z vědomí autoritativnosti vůči ostatní společnosti, které svádí jednak k nesprávnému pojímání soudcovské neodvislosti, jednak k jejímu zneužívání. Soudce může býti neodvislý od všeho vnějšího, ale nemůže být odvislý od sebe sama, a to je nejnebezpečnější odvislost pro něho a jeho spravedlivost. "Odvislý o sebe" znamená odvislý od tužeb a přání, jimž  za jistých okolností může v oběť padnouti sama spravedlnost. Soudcové jsou úředníci a v tom směru podléhají týmž slabostem jako jiní smrtelníci; snaha zlepšiti hmotné poměry, učiniti kariéru může se u nich státi mocnou, a jak zkušenost učí, nedá se vždy uskutečniti jen přesným plněním povinností a ideálním chápáním soudcovského úřadu. Jsou tu představení, a to jsou lidé s týmiž slabostmi; paragrafy poskytují dosti příležitosti, aby vedle soudcovského aktu a při soudcovském aktu mohlo se vyhověti přáním představených anebo činitelů, na jejichž přízni závisí další postup soudcovské kariéry. Pod tímto nátlakem a pod pláštěm neodvislosti otupuje se smysl soudcovské spravedlnosti zvláště v zemích, kde úřadnictvo a vojsko podléhá úplně pravomoci vlády.
Nenapadá mi kritizovati poměry naše: mluvím o té věci zcela abstraktně a postačí mi doklad citát z řeči mnichovského profesora filosofie Lippsa, jenž o německém soudnictví vez obalu pronesl tato přísná slova: "Naši soudci jsou třeba dobří lidé; ale jsou snad také někdy slabí lidé. Jsou třeba také dobrými soudci, ale někdy podlehnou snad příležitostně náklonnosti býti příliš přísnými, buď že si chtějí udělat dobré oko nahoru, buď že nedovedou odolati vlivu svého okolí. Musím doznati - a pravím to jako výraz svého zcela osobního dojmu - že jsem pozbyl absolutní důvěry v naše soudnictví.  Vezmete li slovo neúplatnost tak, aby se tím mínila odvislost v každém smyslu, pak musím doznati, že ta jindy slavená neúplatnost německého soudcovského stavu stala se mi bajkou."
A když  soudcovské kruhy německé se bouřily a žádaly zadostiučinění Lipps neodvolal, nýbrž řekl: "Náš soudcovský stav podléhá, jak se mi zdá nyní neobyčejně vlivům, jimž by podléhati neměl. Míním tím všelijaké rozsudky, které byly z nejrůznějších stran označeny jako nestvůrné, děsné, jako výrony třídní justice anebo přímo stranické." Tímto citátem je možnost soudcovské stranickosti v naší době prokázána a v etice musí býti na nebezpečí upozorněno. Kdyby v oboru jednání, v němž každý občan podléhá jejich pravomoci, pak by spravedlivým ve věcech, jež podléhají jen soudu tzv. veřejného mínění, bylo ještě nesnadnější.
Jestliže podmínkou spravedlnosti je věrnost svému přesvědčení, jest toho důsledkem úcta k přesvědčení cizímu.. Ovšem, nesmí uznávání práva přesvědčení jíti tak daleko, aby  spravedlivý člověk  pasivně přihlížel k činům z přesvědčení něčí vyplývajícím, které ohrožují mravnost. Činům takovým musí se postaviti na odpor v zájmu svém i zájmu obecném a snaha jeho bude se nésti  k tomu, aby člověka, jehož přesvědčení má složky mravním zásadám odporující, pohnul k změně přesvědčení.“

Citát pochází z roku 1922 z knihy Positivní etika jakožto mravouka na základě přirozeném, od Prof.dr.Františka Krejčího, je z kapitoly Spravedlnost soudcova. Dodávat snad nic není třeba.

Štítky článku: justicespravedlnost

prestiž 1: 16,09 přečteno 254×

0 Hodnotit článek 11

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Připomenutí nejen pro soudce

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse