Necenzurujeme.cz

Jak se naše ratolesti naučily lhát.

Velice jednoduše a velice lehce. Naučili jsme je to my, rodiče, tedy všichni. Zahleďte se do svých svědomí a každý zjistí, že lhaní je nejvíce rozšířená neřest. Není dne ani hodiny, aby někdo z nás nelhal a tím pádem se nedá moc divit, že naše děti kopírují jen to, co jsme je naučili přímo i nepřímo my. Vychováváme si lháře a pak je za lhaní trestáme.

Pravda se na druhé straně těžko říká a tím hůř přijímá. I to lháři vidí a snaží se tedy své lži naladit tak, aby tak zvaně „neuráželi“. To učí své děti a děti se poučí jak rozpoznat rozdíl, že takové lhaní ani lhaní není, je to tak zvaná milosrdná lež. A pravda je, že „pravda bolí“, tak lžeme ze soucitu. To sice chápu, ale tím si připavujeme další potíže, neboť obelhávaný  třeba nikdy nezjistí, že neumí na příklad zpívat. Nebo nezjistí, že jeho děcko je škaredé. Celé okolí to vidí, ale nad kočárkem se kolemjdoucí maminka se sousedkou rozplývají a nestydatě budou rozmázavým hlasem říkat: „No deš ty jeden,... kuč, kuč, ty roztomilý klučino.“ Maminka toho roztomilého kloučka se rozplývá blahem a pak nakonec uslyší: „Paní Kvíčalová máté opravdu krásného synáčka“.

Jakmile obdivovatelka odejde od kočárku, pohlédne na sousedku, se kterou se obě rozplývaly před deseti vteřinami chválou a řekne:“ Bože můj, ta má ale škaredé děcko. Po kom to asi je? Vdyť Vašek je docela pohledný a i ona není zas tak škaredá.“ A když se stane, že s takovou „uchválenou maminkou“ cupitá její 5 ti letý chlapeček, nebo děvčátko, tak se v jeho hlavičce něco rozsvitne. Neuvědomuje si co to je, ale někde uvnitř mozečku se to uloží jako maminčina lež. Neví proč maminka říká něco tam a něco jiného o pár kroků dál. Maminka si stejně tak neuvědomuje, že právě předvedla svému děcku divadelní představení nazvané milosrdné lhaní. Mohla jen pochválit kočárek, podivit se nad tím, jak ty děti rychle rostou, nebo se podivit, že ani nevěděla že mají chlapečka, pokud to tedy nevěděla a bylo to. Krása jí neseděla, nemusela se proto vyjadřovat ani tak, ani tak.

Naučit dítě lhát je pomalý a přesto velice rychlý proces. Ze lhaní plynou výhody, pokud lhaní vyjde. Když bude jednotlivec přistižen, má se možnost ještě i z toho vylhát, čili se rychle naučí zatloukat lež další lží a i tu může mistrně zatlouct jinou, lepší lží. Je to už jen otázka zkušeností lhářů a naivnosti obelhávaných. Někdy takový zjistí, že lhaním dosáhnul opravdu nečekaných úspěchů, tedy víc než si představoval a začne tedy na svých lhavých myšlenkách pracovat více inteznivněji. Se lží se tedy člověk může v životě dostat hodně daleko. Lež sice má krátké nohy, ale dlouhé dost na to, aby unikla často pozornosti důvěřivých.

Mám kamaráda, který lže vždy a všude. Jedinou pravdu říká, když tu lež svým dobrým známým upřímně přiznává a pak klidně oznámí, “ Však  znáš mě, ja lžu pořád. Jsem takový chronický lhář, ale já už jiný nebudu.“

Ale kde to vše začíná? Začíná to doma. Od narození se děcku tvrdí něco, co pak popřeme něčím jiným. Děcko má možnost vidět matku, nebo otce jak se mrzutě vyjádří, když zahlédnou kukátkem ve dveřích nepříjemnou sousedku a jak se rozplývají když jí otevřou dveře. „Paní Vašíčková, no to je ale nááávštěva. Kdepak jste se schovávala poslední dny. Už jsme si mysleli že jste někam odcestovala. No pojďte dál, posaďte se.“ To se neshoduje s tím co děcko slyšelo minutu před tím. „Hele, stará Vašíčková, ta drbna zasraná jde zase na zvědy. Kdyby ji raději čert sebral, bábu protivnou. Já myslel,že ji konečně klepla pepka a ona je za dveřmi“.

Nu a je tu i to slavné lhaní o Ježíškovi, že jo. To slavné a nevinné lhaní, které se omlouvá tím, že „dítě má takovou radost , že mohlo napsát Ježíškovi dopis, že Ježíšek rozdává dárky“ a nakonec....no, každý ví, že se to děckám tluče do hlav jako hřebíky do futra. Proč tohle lidé dělají? Pro děcko, nebo pro sebe?

Děcko se narodilo a o Ježíškovi nevědělo naprosto  nic. Nevědělo o ničem nic. Až my, rodiče jsme jim to tam nakukali s tím, že bude mít Radeček radost. Ale z čeho? Že dárky nekupujeme my, neboť se to zdá nevánoční, ale nosí je Ježíšek? Že na tom přece nic není? Že to tak dělá každý? Že můžeme na Ježíška svést to, že jsme dítěti nekoupili dárek který chtělo, nýbrž jen takový na který jsme měli? „No to víš Rozárko, Ježíšek toho má hodně na starosti, a na víc on dobře ví jestli jsi byla hodná a ty víš sama že jsi nebyla, ale když budeš celý příští rok poslouchat maminku a budeš jíst všechno co ti maminka dá na talíř, určitě ti tu princeznu se zlatými šaty naloží pod stomeček příští Vánoce.“

Zneužíváme postavu „Ježíška“ jak se nám to hodí. Manipulujeme s dětským mozkem jak chceme, lžeme mu jako když tiskne a pak až doroste a zjistí od kamarádek, že nikoliv Ježíšek, ale rodiče dávají dárky, řekneme mu: „No jo, copak jsme ti to mohli říct? Vždyť tys měla takovu radost, tak jsi se těšila. Neměli jsme srdce ti pokazit radost.“ Nu a tím jsme se vylhali docela mistrně z té původní lži. Děcko rodičům věří a nezlobí se. Že má otce matku lháře, mu ani nevadí.

A pak přijdou dny trestů, kdy rodiče trvají tvrdě na pravdě. „Vždy musíš říkat pravdu Jirko. Rodičům se lhát nemá a nesmí.“ Jirka byl přistižen že ukradnul kamarádovi Oldovi pravítko a novou tužku co „dostal od Ježíška“. Rodiče kamaráda si přišli stěžovat, Jirka lhal, uši červené, nos se mu křivil.  Táta na něj uhodil, Jirka se snažil uhájit, ale jak jinak...musel přiznat a tužku vrátit i to pravítko. Ostuda před rodiči kamaráda, dokonce je táta toho Oldy poučil, „že děcka lhát nemají, jak ho teda vychovali?“ A přišel trest. Jirka šrámy na zadku, klečet musel a za co? ZA LHANÍ. Jo, za lhaní které se naučil doma, od rodičů. A rodiče neměli najednou soucit. Kdykoliv ho přichytili, dostal nářez. To ho naučilo lhát lépe a mistrněji. A tak začal vyrůstat nový lhář a s ním rostou stovky dalších dnes a denně.

Takže závěrem asi tolik. Dítě bylo narozené nevinné, jako nový výhonek rostlinky. Sotva se ho ujmou rodiče, začne se formulovat charakter, povaha, názory. Nu a často to dopadne docela dobře, ale lhářem bude stejně. Byl naučen lhát, nežádal nikoho, aby ho to naučili. Pak  začal zneužívat svého talentu manipulovat jiné. To se přeneslo do jeho dospělého života, takže lhal v práci, lhal kamaradům, přeháněl a zneužíval, lhal manželce, neboť ta zase lhala jemu.

Ti opravdu dobří lháři se stali politici, nebo vládní funkcionáři, někteří diplomati, jiní se stali prodavači aut a jiných, lhaní nutných pozic v prodeji, kde se lže na denním pořádku. Lže se stále, lže se všude ale vždy to začne doma. U rodiny. A při tom svorně nenávidíme politiky, profesionální lháře, neboť jsme přesvědčeni, že lhát se nemá. Chceme tím říct, že nám by neměl nikdo lhát, že jo. My jim lhát můžeme, tedy my ani nelžeme, jen neříkáme pravdu.

Frank Krejčí

Štítky článku:

prestiž 1: 8,50 přečteno 566×

0 Hodnotit článek 0

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Jak se naše ratolesti naučily lhát.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse