Necenzurujeme.cz

Smutné momenty v soutěži American Idol.

Soutěžní serial, který si získal obrovskou popularitu ne jen v Americe, ale na celém světě, začal nedávno probíhat na Americké televizi. Ve čtvrtek jsem shlédnul poslední pořad z výběrových kol, kdy porota cestovala po Státech a hledala talenty do 9-tého soutěžního kola. Devátá sezona? Ani si to nedovedu představit, vždyť to bylo nedávno když s tím začali.

Já vím, něco podobného probíhá i v Čechách a samozřejmě i na Filipínách, současně se po nich opičí jiní se seriály, kde mladí soutěží v tancích, hledají se nové modelky, módní návrháři, je to hezká zábava a hlavně se tímto dala příležitost těm, kteří by nikdy nenašli finančníky, jako našel Elvis a možná by svět nikdy nepoznal talenty jako je dnes Kris Allen, nebo z dřívějška Kelly Clarkton, Carrie Underwood, David Cook a další.

Devátá sezóna začína v Hollywoodu příští týden a tak si slibuji, že nepropásnu ani jedeno vysílání. Pořad se mi líbí, hlavně také proto, že jsem sám kdysi zpíval a je mi to tedy blízké k srdci. Mladým přeji budoucí úspěch, vím moc dobře jak chutná sláva a ten, kdo na to má, si svoji slávu plně zaslouží.

Při vyběrových kolech se člověk hodně zabaví. Venku čekají stovky „nadějných zpěváků“, každý se teší na ten moment, až předstoupí před porotu a předvede své umění. Nervozita a napětí visí nad hlavami všech, co se rozhodli vyslechnout ortel, buď: „ Welcome to Hollywood!“, nebo „No, sorry, maybe the next time“. Těch „No, sorry, maybe the next time“ je samozřejmě většina a ani se vše nedá natlačit do jedné hodiny sestříhaného pořadu. Přesto uslyšíte takové, kteří by mohli být výstrahou pro celý svět. Zpěváky, kteří...no, nazvat je zpěváky je silně přehnané slovo. „Rádo by zpěváky“, to možná, ale i to je někdy přehnané, až bych řekl skoro urážka slova „zpěvák“.

Režizér je však do pořadu přidá, neboť to pomůže rozproudit zábavu. Posluchači většinou rozpoznají talent sami, o tom žádná, takže při shlédnutí takových „smutných případů“ se neubráníte smíchu, nebo šoku.

Je to ale smutné, že si z nich děláme legraci. Vzdyť oni ani neví, že jim to nejde. Přesto jsem někdy vnitřně udivený, jak si může někdo tolik věřit? Copak se neslyší? Jak je možné, že mu to rodina nevymluví, nebo třeba kamaradi?

A to mě přivádí vzpomínku na moje první začatky na Filipínách. Při mé první návštěvě jsem poznal jednu sevírku v hotelu, kde jsem přebýval mých prvních 14 dnů krásné dovolené. Padla mi do oka, prostě to šlo dál, až jsem navštívil její rodinu a tak se stalo, že další návštěva se konala u její tety, kde se sešlo možná na 30 rodinných členů oslavit, že si dcera našla cizince. (Šlo tam o prachy, o nic víc.)

Na roštu upekli prase, pivo teklo potokem (však jsem to všechno platil, ale to je teď jedno), nastartovala se, tady tomu říkají videokee mašina, jinak kareokee mašina a jednotlivci se dali do zpívání. Filipínci strašně rádi zpívaji a každy chce být aspoň na chvíli Soline Dion, nebo Elvis.

Její otec, tedy nevlastní otec, zpíval velmi hezky. Opravdu se mi líbilo ho poslouchat. Pak přišla řada na jiné a i na mě. Zbavil jsem se úkolu starou písničkou od Franka Sinatry, „My way“.  Ptám se své mladé, kdy ona začne, ona že jo. Proč ne, už se těší jak mi zazpívá. Vzala mikrofon a začala.

No povím vám, že první co mě napadlo po prvních verších bylo, že s touto dívkou bych nechtěl mít dítě. Nedej bože aby zdědila talent po mamince. Dnes bych ji s jejím uměním zařadil mezi ty nešťastníky v American Idol.

Rodina však tleskala a skandovala, já seděl jak zažezaný a jelikož nejsem dobrý herec, dalo to dost námahy neukázat co cítím. Ale lhal jsem přece jen, jako všichi. Jenže tady je ten háček, ten zakopaný pes.

Kolik je mezi námi takových antitalentů? Má každý odvahu říct své sestře, nebo bratrovi: „Hele brácho, vole, vykašli se na zpívání. Nemáš hlas, nemáš hlavně hudební uši. Vyuč se dobrým soustružníkem a bude ti v živote dobře, nebo jdi na výšku, to je jedno, ale nezpívej.“

Tak jako lže rodina této mladé Filipínce, které jsem se stejně zbavil během měsíce z jiných důvodů, tak lžou všechny rodiny svým netalentovaným děckám, aby jim nesrazili sebevědomí (hlavně v Americe) a proto se na soutěž přihlásí lidé, kterých je mi upřímě líto. Nikdy jim nikdo neřekl pravdu, nakonec to musel být Simon Cowell a že on si nehledí do úst, to snad každý ví.

Je to však nádherné pak nakonec sledovat lidi, jako byl vloni Adam Lambert. Jeho talent se mi zdál ten úplně nejlepší. Nevyhrál, ale za tím bylo něco jiného proč nevyhrál. Podle mě je to nový Michael Jackson. Jiný styl, ale hlasově se Jacksonovi vyrovná a když ne dnes, tak za pár let bude tam, kde byl Jackson.

A pro ty, co se v Čechach chystají do jakékoliv soutěže zpěváků, buďte k sobě kritičtí a vy rodino, nelžete jim. Ono to pak dost bolí slyšet tu krutou pravdu, kterou jim nikdo před tím neřekl. Takoví lidé  žijí ve falešné  jistotě, že se jim jednou podaří vytlačit Gotta nebo Bílou a když zjistí, že se to nestane a pokud kritice vůbec uvěří, je to strašné zklamání. Pokud někdo nemá hudební sluch, tak NESLYŠÍ, opravdu se neslyší a myslí si, že zpíva krásně.

Jako já vůbec neslyším svůj cizí přízvuk, když mluvím anglicky. Prostě to neslyším. Vím o tom, na štěstí to vím, ale neslyším. Tak nezpěvák neslyší, že je mimo a že rve lidem uši. S tím se musí jeden narodit. Naučit se to nedá.

Frank Krejčí

Štítky článku:

prestiž 1: 8,98 přečteno 423×

0 Hodnotit článek 1

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

Smutné momenty v soutěži American Idol.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse